Report #2: Letní filmová škola – Ve společnosti Mikea Leigha

Druhý den strávený na festivalu se nesl především v duchu západní filmové tvorby. Dostalo se na hudební skladatele i na nihilistického profesora Lupina.

Prví pracovní den tohoto týdne odstartovali naši sousedé, konkrétně Poláci. Studená válka sleduje osud dvou zamilovaných v hudebním prostředí. Okolnosti jim však zabránily lásku užívat si naplno a tak se napříč životy odlučují a opětovně shledávají, aby zjistili, že bez sebe delší dobu nemohou být. Černobílý snímek zaměřuje kromě nepříliš originální hlavní dějové linky nabídl pohled do polských hudebních souborů a povedené herecké výkony. Příjemná jednohubka oceněná dokonce cenou za režii na letošním festivalu v Cannes dokazuje, že naši polská kinematografie dokáže i ze zdánlivě klišovité zápletky dostat něco víc.

Z východu směřovala festivalová cesta na západ. John Wayne, kultovní westernový herec, pro tentokrát odhodil klobouk i kolty. Velký Jim McClain vznikl jako propaganda proti komunismu v roce 1952. V době studené války John Wayne chtěl nějakým způsobem dát najevo svůj odpor k čemukoliv rudému a východnímu, a tak se kromě hlavní role zhostil i samotné produkce snímku. Béčkový film vypráví o agentovi, jehož prací je odhalovat ideologické nepřátele západního světa. Pátrání ho zavede až na Havaj, kde se dostane do křížku s jednou velkou komunistickou buňkou. Scenáristicky velice laciné, výpravou rovněž.  Velký Jim McClain se ale nesnaží tvářit, skrývá neexistující hloubku. Je to zkrátka plivanec srpu a kladivu do tváře a divák ho jako takový musí brát. Béčkovost, naivita a rychle plynoucí děj však zabaví.

Zpoza velké louže jsme se přesunuli zpátky do Evropy. Mike Leigh stvořil velice kontroverzní a netradiční dílo nesoucí název Nahý. Fanoušci Harryho Pottera budou pořádně překvapení. David Thewlis, ztvárňující roli dobráckého profesora Lupina, je zde totiž absolutně někým jiným. Johnny je nihilisticky smýšlejícím a chovajícím se tulákem, který objevuje temnou stranu Londýna. Nic mu není svaté, k ženám se chová jak ke kusu hadru a má neustálou potřebu své intelektuální objevy sdělovat ostatním. Svou náturuou a přirozeným odporem ke komformním společenským řádům a ignorací soukromí druhých se dostává do řady problémů. Rebelující atmosférou se dílo z londýnského podsvětí podobá Mechanickému pomeranči. Vynikající Dawid Thewlis a bizarní nádech filmu ve své době dokonce přesvědčily porotu festivalu Cannes. Mike Leigh si za Nahého odnesl cenu za režii a právě tímto snímkem na sebe hodně upozornil.

Následoval Mike Leigh podruhé. Tentokrát už méně šokující a pro běžného diváka v mnohem přijatelnější rovině. Pompézní historická komedie Páté přes deváté zaměřila svou pozornost na slavné tvůrčí duo divadla Savoy, britskou operetní dvojici Gilberta a Sullivana. Barvité kostýmy, grandiózní výprava a herecké obsazení plné známých tváří.  Monumentálností a rozsahem 160 minut si Leigh ničím nezadal s Formanovým Amadeem. Nicméně tento pomyslný souboj želbohu  prohrál. Hudební epos našeho režiséra měl přece jen ještě o chlup větší kvalitu. Nicméně i tak byl snímek Páté přes deváté podařenou historickou exkurzí. Jeho největší síla spočívala především ve vizuálním kabátku. Hýří barvami všeho druhu a samotné scény přímo z jednotlivých oper lahodí nejen oku. Za zvuků a melodií Sullivanových oper skončilo i poslední filmové pondělní okénko.