Recenze: Kryštůfek Robin (2018) – Překvapivě dospělý, přemýšlivý návrat do radosti dětství

Kdo by neznal věčného milého popletu Medvídka Pú, jeho lidského kamaráda Kryštůfka Robina a jejich další přátele ze Stokorcového lesa; Králíčka, Prasátko, Ijáčka, Tygra, Sovu a Klokanici s Klokánkem? Za sebe mohu říci, že jak psané pohádky od A. A. Milneho, tak ty animované od Disneyho mne provázely dětstvím a patřily k mým nejoblíbenějším. Když vyšla první upoutávka na tento snímek, byl jsem nadšený. Zaujalo mne především vyobrazení jednotlivých zvířecích charakterů, které se překvapivě blížilo ilustracím z knih, a také melancholický, ba až skoro lehce depresivní nádech trailery prostupující. Jak se tedy povedl výsledný snímek?

Musím říci, že tento počin je narozdíl od upoutávek místy až tak depresivní, jako by snad za jeho režií nestál Marc Foster, ale sám Ijáček. Nicméně… Když jsem jako malý sledoval na kazetě loučení Kryštůfka Robina s Púem na mostě přes potok, zajímalo mne co bylo dál. Co dělal Kryštůfek poté. A co dělala všechna zvířátka. A právě tento film je odpovědí. Začíná totiž zrovna onou scénou, jež je snad slovo od slova stejná jako v animovaných dobrodružstvích. Následuje průřez Kryštofovým životem. Jeho dospívání, studium, období strávené jakožto voják v 2. světové válce, až k zaměstnání ve Winslowově továrně na kufry. Tvrdá práce ve velké korporátní společnosti si vybírá svou daň, výroba kufrů stagnuje a nadřízený chce po dospělém Kryštofovi řešení, pokud nechce vyhodit své podřízené spolupracovníky. Díky pracovní vytíženosti se navíc Robin stále víc odcizuje manželce a dceři. Což vše vyvrcholí v momentě, kdy jim oznámí, že s nimi nemůže jet na rodinný víkend.

Právě v ten moment, kdy je nejhůře přepracovanému Kryštofovi, se dostává do krize i Pú, který netrpí jen nedostatkem medu, ale i faktem, že nemůže najít své přátele. Projde tedy stromem, kterým do Stokorcového lesa chodíval malý Kryštůfek Robin, a setká se s jeho starším já. Tolik k ději, snad jen krom toho, že právě s pomocí Púa a ostatních zvířátek se Robinovi podaří nejen vyřešit problémy v práci, ale hlavně s rodinou. Jak už jsem psal v úvodníku, oceňuji to, co mnozí kritizují. A sice vzhled samotných zvířátek. Zde je to ještě podtrženo tím, co v trailerech nebylo, a sice že na rozdíl od ostatních, Sova a Králík vypadají jako skutečná zvířata. Což ovšem docela přesně odpovídá původním knižním ilustracím E. H. Shepparda. A musím říci, že jsem z toho měl radost, byť ostatní oživlí plyšáci ze začátku vypadají trošičku divně (hlavně ten de mého „sepraný a opelichaný“ Tygr se mi nelíbí doteď), člověk si na ně zejména díky skvělému dabingu a laskavému humoru hned zvykne a přijme je.

Další již komentovaná věc, nad kterou bych se znovu a důkladněji pozastavil, je celkový způsob vyprávění. Kryštůfek Robin je totiž místy až překvapivě (nebojím se říci) depresivní a dospělý. Upřímně z první půle filmu jsem byl docela smutný. A nemohla za to jen mlha Stokorcového lesa. Ale díky pořádnému nádechu nostalgie, slovních hříček a typicky příjemného humoru, na který jsme u Medvídka Pú zvyklí, jsem se místy i od srdce zasmál. Kryštůfek Robin nám poskytuje podívanou pro dospělé, kteří kdysi byli dětmi (což ovšem neznamená, že ani děti si na filmu nic nenajdou) a spolu s prvky magického realismu, fascinací minulým stoletím (což nostalgii notně pomáhá) a nebývalou citlivostí přináší možná ne kdovíjak objevnou, ale hezkou myšlenku, že někdy je třeba zastavit a prostě nedělat nic, aby k nám něco mohlo přijít. Tak, jako to dělá jeden Medvěd s možná malým rozumem, ale velkým srdcem…