Terry Gilliam je americký režisér a scénárista, původní profesí ilustrátor, který je neodmyslitelně spjat s britskou komediální skupinou Monty Pythons. Terry Gilliam je také tvůrce animovaných skečů v sérii Létající cirkus.
Gilliamův umělecký jazyk je imaginace a její váha v každodenním životě. Právě představivost staví do opozice k byrokracii a diktátorství, proti které celoživotně ve svém díle brojí. Žánrově se věnuje především černé komedii a tragikomedii.
Právě teď jde do kin jeho nový film, Muž, který zabil Dona Quijota, tentokrát opět na vlně komedie sršící barvami a napěchovaný vizuálními podněty hraničící s kýčem a manýrou, přesně ten vizuální styl, který Gilliamovi říká pane.
Brazil (1985)
Brazil je dystopický satirický film na motivy Orwellova 1984. Sam Lowry (Jonathan Pryce) je figurkou v molochu byrokratického světa, který je v letargii z věčných teroristických útoků, jež už jsou začleněny do každodenního života. Krajina je zdevastovaná a depresivní stejně jako architektura a vůbec každá lidská aktivita. Právě v této frustrující bezvýchodné šedi se skvěle v kontrastu vyjímá Gilliamova obraznost a asociační vizuální přenosy fantaskní mysli hlavního hrdiny, který si představami a sněním o své krásné víle dělá život snesitelným. Na některé ze svých pochůzek coby řadový úředník potká ztělesnění své vyfantazírované dokonalé víly, Jill. Příběh končí smutně, jak už to u dystopií bývá: zatímco se Sam snaží vymanit Jill z hledáčku vlády a byrokracie, která po ni jde, sám skončí vládě na paškál. Lobotomií uvržen do věčného snění sladké nevědomosti. Takže to možná nakonec happy end je.
Král rybář (1991)
Terry Gilliam je muž s nebývale bohatou představivostí, jež dokáže skloubit s mistrovským humorem, nadsázkou a sarkasmem do unikátních filmových děl. Stejně tak je tomu ve filmu Král rybář. Ten je v porovnání s ostatními Gilliamovými filmy coby do nadsázky a vtipu na škále z těch vážnějších, o komické momenty se ale notně zasazuje Robin Williams. Právě ten je nositelem leitmotivu Svatého Grále a vůbec leitmotivu všech Gilliamových filmů: klouzání mezi konvenčním světem normálna a bláznivými surreálnými imaginacemi, jež se ale v Gilliamových filmech vždy překlopí z pouhých úniků pomatené mysli v konstruktivní reálný vlek děje.
Jeff Lucas (Jeff Bridges) a Parry (Robin Williams) dotáhnou film k dokonalému happy endu, což není u Gilliama tak běžné. Vzájemně si dají chuť do života a zaženou démony, kteří jim život dělali hořkým. Film je na motivy legendy o Krály rybářovi, krály, který objevil Svatý Grál v rukou chudáka, jenž mu zachránil život.
12 opic (1995)
Neo-noir sci-fi thriller 12 opic sklidil velký úspěch jak kvůli komplexnímu ději bez vad a mezer, tak díky hereckým výkonům. Bruce Willis v hlavní roli byl velmi přesvědčivý, ještě bravurněji svou roli podal Brad Pitt, který za ni dostal Zlatý glóbus a nominaci na Oscara. Ve filmu 12 opic pracuje Terry Gilliam opět s balancováním mezi příčetností a ošílenstvím. James Cole (Bruce Willis) potkává Jeffreyho Goinese (Brad Pitt) na psychiatrické klinice, kam se dostal, když v rámci vědecké mise za záchranu lidstva cestoval v čase. Cestování v čase je velmi složitý narativní model, protože se lehce stane, že se v příběhu objeví logické díry. Dějová nahodilost, která byla Gilliamovi při některých dalších snímcích vytýkána, je tady zcela konzistentní a propracovaná, přestože tématem je ono náročné cestování časem.
Strach a hnus v Las Vegas (1998)
Terry Gilliam se při jednom interview nechal slyšet, že tento film má být “jeden u největších filmů všech dob a jeden z nejnenáviděnějších filmů všech dob.” Alespoň první polovina přání se mu splnila. Gilliam se vcelku věrně drží knižní předlohy autora Huntera S. Thompsona, kdy hlavní protagonisté, novinář Raoul Duke (Johnny Depp) a jeho právník Dr. Gonzo (Benicio Del Toro) podnikají cestu z Los Angeles do Las Vegas za účelem reportáží závodů bugin a z konference boje proti drogám. Krása a síla absurdnosti se postará o to, že celý příběh je sledem epizod založených na hrdinech v rauši a drogovém opojení. Gilliamovi si jako surreálný ilustrátor s tématem psychedelie skvěle rozumí. Téma zhýralého užívání drog, kdy se situace celospolečensky dostala mimo kontrolu, nezpracovává moralisticky (kdo by něco takového od Gilliama čekal?!?!), nicméně právě režisérův smysl pro absurdno a nemožno vyvěrá v dokonalou filmovou kombinaci zdánlivě nekritické sociální reflexe a geniálního audiovizuálního zpracování.
Imaginárium Dr. Parnasse (2009)
Ačkoli se k tomuto filmu diváci staví rozporuplně, patří rozhodně k těm stěžejním. Jeden z důvodů může být právě narativní surovost a těžká uchopitelnost nebo to může být velkolepá divadelní scénografie. Anebo to také může být smrt Heathe Ledgera. Protagonista jedné z hlavních postav totiž náhle zemřel asi ve třetině natáčení. Gilliam později přiznal, že tato okolnost téměř ukončila natáčení. Nakonec ale původní jednu hvězdu nahradili hvězdy hned tři (Johnny Depp, Jude Law, Colin Farrell) aniž by se, podle slov režiséra, děj nějak výrazně změnil.
Dílo, které mísí kýčovitou cirkusovou estetiku s temnými hororovými scénami, se vypravěčsky jeví nekonzistentně, bez logických návazností a plynulosti. To se ovšem dá vykládat také jako Gilliamův výsostný um surrealismu.