Nadešel den, který každý návštěvník jakéhokoliv oblíbeného festivalu uvítá velmi chladně – tedy den poslední. Už zbývalo jen pár projekcí, které byly tentokráte převážně ze starého kontinentu.
Celý den odstartovala návštěva americké nezávislé tvorby. Ušák, spadající do žánru s názvem mumblecore, zaměřuje svou pozornost na tři postavy. Josh společně se svou družkou a bratrem podnikne cestu napříč státy, aby si vyzvedl v obchodě staré křeslo, které chce darovat svému otci k narozeninám. Road movie s vtipnými dialogy, bizarními situacemi a sympatickými herci sice neoslní po výpravné stránce, ale to vůbec nevadí. Příjemná jednohubka, která příjemně naladila na celý den.
Poté došlo na poctu scénáristovi Petru Jarchovskému a jeho dvěma snímkům. Nejdříve rozesmála Dobrá zpráva z cyklu Bakaláři vyprávějící příběh o bývalém komunistovi konfrontujícím odpůrce socialismu. Prostředí hospody a typického českého tlachání nad sklenicemi několika piv zaujme především střetem dvou hlavních herců – Miroslava Donutila a Evy Holubové. Krátký snímek se zábavnou pointou byl poté nahrazený celovečerním počinem Kawasakiho růže. Humor ustoupil rodinnému dramatu a vážnosti. Hrůzné činy, ke kterým byli mnozí slušní lidé donuceni pod nátlakem státních složek v době komunismu, jsou ústředním tématem filmu. Kdo je hrdina a kdo padouch? Boření hranic mezi kladnými a zápornými postavami, silné herecké výkony, spletitý scénář – to vše přispělo k vytvoření jednoho z nejlepších děl režiséra Jana Hřebejka v posledních letech.
Česko jsem neopustil ani při další projekci. Nová komedie Petra Zelenky, Ztraceni v Mnichově, se zaměřuje na události spjaté s Mnichovskou dohodou trochu jinak. Režisér je známý svými mystifikacemi a ty nechyběly ani zde. Velice zábavné momenty, plno hlášek a gagů, trocha té historie a všudypřítomná sebeironie. Originální a velmi hravý film, který nejde v české produkci s ničím srovnat. U tohohle se nudit nebudete.
Po Zelenkovi došlo opět na Hřebejka. Ten stvořil své nejnovější dítko na Slovensku. Učitelka, jak už plyne z názvu, vypráví svůj příběh v prostředí školy během totality. Na první pohled sympatická vyučující využívá svého postavení a kšeftuje se známkami svých žáků. Ti, jejichž rodiče poskytují jakékoliv službičky spjaté s jejich povoláním, prospívají na výbornou. Proti tomuto zaběhlému zvyku však bojuje malý, nicméně výrazný počet rodin, které se nepoddají tomu dělat poskoky. Rychlý spád, komediální prvky, a výborná Zuzana Mauréry v ústřední roli. V Česku většina kritiků snímek rozcupovala, ve Varech Učitelka bodovala. Názor si udělejte sami, ale já se přikláním k druhému táboru.
A nadešel čas na zakončení celého filmového maratonu. Posledním společníkem na mé cestě plné nejrůznějších kinematografických zážitků se stala Frida. Ještě před jejím začátkem byla její režisérka Julie Taylor oceněna cenou AČFK. Po slavnostním ceremoniálu došlo na samotný snímek a všichni se tak mohli ponořit do velmi pestrého života talentované umělkyně, která si prošla mnohým. Vizuálně působivé, dějově celistvé a podpořené charismatickou Salmou Hayek. Nějak takto by měly vypadat ideální životopisné snímky. A to bylo z letošní LFŠ už opravdu vše. Už aby ten rok do dalšího ročníku uběhl co nejrychleji.