Příběh Olgy Hepnarové je důkazem toho, že se nevyplatí ignorovat potřeby člověka, který se svým chováním a smýšlením vymezuje vůči konformní společnosti. Pohár trpělivosti občas přeteče každému, ovšem někdy je dodatečný „výbuch“ devastující.
Olga je je mladá dospívající dívka s psychickými problémy, která si žije tak trochu ve svém světě. Nechápe své okolí a její myšlenkové pochody jsou zkrátka jiné, než mají ti ostatní kolem ní. Její atypičnost je „odměněna“ pobytem v psychiatrické léčebně, která je pro ni alespoň na chvíli spásou a pohlazením na zraněné duši. Avšak po svém propuštění hledá mladá slečna místo, které by mohla skutečně nazvat domovem. Má sice milující rodinu, ale s tou se názorově natolik rozchází, že se radši od ní odstěhuje do opuštěné a oprýskané chatky. Dostane práci jako řidička, která ji nenaplňuje podle jejích očekávání, a to především kvůli lidem kolem ní. Aby toho nebylo málo, Olga zjišťuje, že je lesba, což ji z hlediska zapadnutí do obyčejné společnosti moc nepomůže. Svoje hledání „ideálního světa“ se rozhodne ukončit dosti rázně, a to brutálním činem, který ji posune do světla reflektorů.
Příběh mentálně narušené vražedkyně je režijním celovečerním debutem Tomáše Weinreba a Petra Kazdy. Oba pánové snímek pojali především jako psychologickou sondu do duše dospívající dívky, která vlastně neví, co v životě chce. Dočkáme se tak sledu několika scén, které zachycují hlavní hrdinku v situacích popisujících její společenskou izolovanost a poněkud výstřední povahu. Její okolí sice s ní zametá, ale do velké míry si za to může kvůli svému chování sama a není schopná sebereflexe. Film je prošpikován dlouhými záběry beze slov, které mají podchytit uměleckou atmosféru počinu. Ovšem to moc nefunguje. Scény jsou možná vizuálně nápadité, ale zdlouhavé, někdy dokonce zbytečné. Dalším neduhem jsou „filozofické“ monology Olgy. Ty sice vysvětlují její motivaci pro to, co dělá, ale působí uměle a pozérsky. Dokonce někdy svou hranou „hlubokomyslností“ působí až směšně. Autoři chtěli vytvořit hluboký umělecký snímek, který vás donutí přemýšlet, ale nějak se to nepodařilo. Na druhou stranu pochvala jim určitě patří za zvolení černobílé, protože to krásně navozuje „retro“ nádech socialismu.
Nespoutanou Olgu ztvárnila polská herečka Michalina Olzanska. Nutno podotknout, že se role zhostila opravdu s grácií. Nepostrádá šmrnc ani charisma. Dospívající dívka v jejím podání je podivnou osobou, o které nevíte, co si myslet. Její matkou se stala Klára Melíšková. Ta moc prostoru nedostala, ale s tím málem, co jí bylo k dispozici, si poradila dobře.
Verdikt:
Celkově je Olga Hepnarová jako impresionismus. Na první pohled vypadá dobře, ale při podrobnějším pohledu zjistíte, že jde jen o zdánlivě nepropojené tahy štětcem. A přesně takovou je i Já, Olga Hepnarová. Tvůrci chtěli vytvořit filozoficko – psychologické drama, ale to se jim nepodařilo. Výsledkem jejich snažení je jen dílko, které si hraje na intelektuální podívanou s velkým uměleckým přesahem.
Já, Olga Hepnarová
Trailer
Stopáž: 105 min
Režie: Tomáš Winreb, Petr Kazda
Hrají: Michalina Olszanska, Marika Šoposká, Klára Melíšková, Petra Nesvačilová, Jan Novotný, Lukáš Bech, Juraj Nvota, Pavel Neškudla, Gabriela Míčová, Marta Mazurek
Zvlastni recenze. Milujici rodina? Kde? Pozerske zapisky? Coze? Radoby filozoficke? To snad ne.
má milující rodinu? to nemyslíte vážně, že ne?