Report #4: Kobry, nacisté a odklizeči těl na LFŠ

Předposlední den jsem strávil dopoledne nad světovou kinematografií, zatímco odpoledne a večer jsem věnoval domácí dílům. Inu, je to přece český festival v České republice, tak proč nezhlédnout některé z našich aktuálních kandidátů na různá filmová a festivalová ocenění?

Dveře do páteční procházky filmovým parkem mi otevřel velikán Orson Welles, který se kromě režie postaral i o ztvárnění hlavní role ve snímku Cizinec (1946).  Příběh o unikajícím nacistickém zločinci vydávajícím se za slušného učitele byl pro Wellese nejúspěšnějším počinem, co se tržeb týče. Místy děj spadává do nudy, ale jinak hezky graduje a finále je takové, jak jsme u starších snímků z USA zvyklí. Welles však dokazuje, že vedle režisérské židle nepostrádal charisma ani před kamerou. Jeho postava je správně arogantní a pyšná. Poválečný svět je vyměněn za ten zmítaný válkou, americké prostředí plné ideálů střídá drsná a přímá finská zima. Intimní drama Ticho (2011, režie Sakari Kirjavainen) se odehrává během války mezi Finskem a SSSR. Skupinka finských vojáků a ženských dobrovolnic prokazuje vlasti službu tím, že shromažďuje těla svých padlých druhů, jejichž ostatky by jinak zůstaly napospas všem nástrojům přírody.

The-Stranger-3

Namísto epických bohových scén, na které jsme ve válečných filmech zvyklí, se dočkáme spíše demonstrace křehkých vztahů poznamenaných válkou či osobními antipatiemi. Snímků zachycujících hrůzy války bylo natočeno bezpočet, a tak si možná položíte otázku jakou nabízí Ticho přidanou hodnotu oproti své konkurenci. Tou je zase trochu jiný pohled na válku – moc děl zachycujících osudy sběračů těl nevzniklo. Celkově bych Ticho doporučil válečným nadšencům a fanouškům vztahových filmových peripetií bez přeslazenosti. Není to sice nic bombastického, ale na druhou stranu se neztratí. Taková příjemná válečná jednohubka. Velké vody světové kinematografie ustupují českému malému rybníčku. Českou jízdu začínám nedávno natočeným My 2 (2014, režie Slobodanka Radun), které se zaměřuje na netradiční vztah podváděné manželky (Jana Plodková) a jejího homosexuálního kadeřníka (Ondřej Nosálek). Základní kostra příběhu je vcelku jednoduchá – dva lidé odlišných světů a názorů si postupně k sobě hledají cestu. Komorní snímek, který dominuje sympatickými herci, mezi kterými funguje správně chemie. Snímek vyloženě nenadchne, ale rovněž ani nezklame. Jeho zhlédnutím si rozhodně ale den nezkazíte, spíše naopak. Co však nadchlo, byla následující projekce. Dohnal jsem totiž rest, za který jsem se styděl až za ušima a konečně jsem měl možnost vidět Kobry a užovky (2015).

kobry-a-užovky-foto-falcon-2

Režisér Jan Prušinovský dokazuje, že je skutečně talentovaný nejen v žánru komedií a ukázal, že je opravdovým znalcem vesnického a maloměšťáckého prostředí, které dokázal skvěle zachytit ve svých dílech. Komplikovaný vztah dvou bratrů, z nichž je jeden nepoučitelný feťák a druhý životní nula, je nám ukázaný ve velice poutavém balení. To je zásluhou především obou bratrů Hádků, kteří se ujali dvou ústředních rolí. Především výkon Kryštofa Hádka v roli drogově závislého ztroskotance stojí opravdu za to. Film však nepostrádá ani nadsázku a humor, na které jsme u režiséra zvyklí. Divácká cesta napříč tímto dílem tak nesměřuje k politováníhodným a mentálním pádům hlavních hrdinů, ale její směřování je vedeno spíše k tragikomedii. Osudy postav jsou smutné a silné, ale nepostrádají nadhled a ironii. Zkrátka a dobře Prušinovský opět dokázal, že je v malém českém rybníčku štikou, s kterou se zkrátka musí počítat. Jako poslední film tohoto dne vyšel Plán (2014), který dokumentární formou ukazuje nekalé praktiky politiků a developerů zapojených do územních plánů Prahy. Režisér Benjamin Tuček strávil nad tímto projektem pět drahocenných let svého života a za tu dobu nasbíral velké množství informací. Pokud žijete v hlavním městě nebo jste rádi informováni o dění v politice, je Plán pro vás dobrou volbou. Co se týče uměleckého stylu, tak na tom zas tak dobře není. Ale tato sebereflexe zhýralých politiků je důležitá něčím jiným – poskytuje nám pohled za oponu do pražských magistrátů a dalších důležitých orgánů, kam by se normální smrtelník nedostal. A to je z pátečního dne vše, zítra se můžete těšit na poslední ozvěnu z LFŠ.