Další film rakouské režisérky Jessicy Hausner tentokrát velmi originálním způsobem ukazuje „pravou tvář“ historie. Poselství však přebíjí fakt, že zhlédnout tento film v kuse je dost velká námaha.
Nacházíme se v klasicismu, době správných témat, duchaplných rozhovorů, cylindrů a zvýšených pasů. Dost krutá, nicméně reálná ukázka toho, jak Německo žilo po Goethovi – šlechta sešněrovaná nejrůznějšími konvencemi, hádající se o tom, zda nové reformy jsou dobré či špatné. V době, kdy muži vstanou vždy, když dáma vstoupí do místnosti a ženy, pokud se chtějí mít co nejlépe, se málokdy vdají skutečně z lásky.
Nečekejte nějakou velikou akci či rozšafné dialogy. Většinu rozhovorů budou tvořit jednoduché věty, kterých dotyčný bůhvíkolik nepronese, a tak se film nese v duchu „mlčeti zlato“. Celý film působí jako soubor milostných dopisů, které jsou utajené a jejich doručení je neuvěřitelně dlouhé a složité, snad i proto má film až neskutečně pomalý děj. Je dost těžké vyčítat filmu nudu, ticho a stereotyp, když to vše vlastně zobrazovat chce – ovšem zajímalo by mě, kolik lidí jej naprosto bez problémů dokouká napoprvé do konce. I mně osobně to totiž činilo velké problémy a musela jsem se nutit jej nepřerušit a nepustit si jakýkoliv dvacetiminutový sitcom.
Hlavními postavami jsou Henriette (Birte Schnoenik) a Heinrich (Christian Friedel). On – básník zklamaný životem, toužící po skutečném klidu, tedy po smrti, ve které vidí snad smysl své existence, neboť život, dobu ani to, komu se narodíte, neovlivníte, ale způsob a okolnosti smrti ano. Ona – dokonalá manželka plnící všechny své povinnosti, co životem přes veškerou svou spokojenost pouze proplouvá a nenachází ve svém bytí žádné smysluplné hodnoty. Změní se jim život ve chvíli, kdy i díky životním situacím přijdou na to, že zemřít chtějí spolu… Lásku bych v jejich případě přirovnala k sympatiím dvou robotů, kterým stačilo vyjádřit své city pouze dvěma slovy: VALI a EVA, tedy … jim k vyjádření souhlasu nad nalezením společného cíle stačil dotek rukou a úsměv.
To, o čem celý příběh je, se dá vyjádřit i osudovou větou hrdinky: „Bojím se, že vše bude omyl.“ Při tom, koho potkají a co všechno se pokazí, si totiž pak začnete říkat, kdy už se jim to do háje povede?!
Na druhou stranu – film skvěle ukazuje strohé a na uzdě držené emoce, pokud vůbec nějaké k někomu existovaly. Z lidí se stávaly vlivem poklidného a vcelku nudného, ovšem spořádaného života pouhé loutky bez názoru na život a bez uvědomění si sama sebe. To se povedlo dokonale a úžasným způsobem ukazuje atmosféru té doby. K tomu přispěla skvěle pojatá kamera Martina Gschlachta. Skoro každý záběr vypadá jako historické umělecké dílo, vždy je někdo z boku, zezadu, vždy najdete ve scéně stěnu, která umocňuje situaci ve dveřích. Skvěle využívá splývavých závěsů a opon, které chcete odhrnout a podívat se na celý prostor! Odrazy v zrcadlech jsou nápaditější, než kdyby se za hlavní hrdinkou objevil duch, a ohledně výpravy smýšlím velice pochvalně.
Verdikt
Sečteno, podtrženo – film je to kvalitní, ale asi jen stěží opustí artová kina. Pokud jej dokoukáte do konce, nejspíš nebudete litovat času stráveného s ním, protože konec je krásnou metaforou života a odhalením skutečnosti, o které jste mohli celou dobu jen polemizovat. A při sledování filmu si uvědomíte šílenou skutečnost: „Takhle to asi skutečně chodilo!“
Přes všechny mé negativní postřehy a názory – doporučuji. Jen se připravte na to, že to bude vcelku dlouhá hodina a půl.
Účast na festivalech
MFF 2014 – nominace na cenu Un Certain Regard Award
MFF Karlovy Vary 2014
- Láska šílená / Amour Fou
- Trailer
- Rakousko / Lucembursko / Německo
- 96 minut
- Režie: Jessica Hausner
- Hudba: Nicolas Tran Trong
- Kamera: Martin Gschlacht
- Hrají: Birte Schnöink, Christian Friedel, Stephan Grossmann, Sandra Hüller, Holger Handtke a další
