Divoké historky přišly do našich kin už v říjnu loňského roku, a ačkoli u nás není zvykem psát recenze na takto neaktuální filmy, nabyli jsme dojmu, že by byla obrovská škoda neposkytnout vám náhled na tento v mnohém zvláštní a jedinečný snímek. A tak je tady taková trochu “retro” recenze na film, který sice není úplně nový, ale pravděpodobně ho řada z vás ještě neviděla a navíc před pár dny vyšel na DVD, takže si jej nyní můžete vychutnat z pohodlí svého domova.
Přiznám se, že jsem recenzi na film takového formátu ještě nepsal. Vzhledem k tomu, že Divoké historky představují šest krátkometrážních filmů poskládaných za sebe v jeden dvouhodinový celek, ale naprosto nijak na sebe nenavazují, dlouho jsem váhal, jestli recenzi pojmout jako kritiku celku, a nebo se soustředit na dílčí historky. Protože spolu však jednotlivé příběhy opravdu ničím, dokonce ani postavami či herci, nesouvisí, rozhodl jsem se nejprve říct pár stručných slov k filmu jako celku, poté rozebrat charakteristiky jednotlivých historek a na závěr se ve verdiktu znovu vyjádřit k celému filmu.
Všech šest divokých historek má dohromady hodně společného, přestože že vůči sobě nejsou v absolutně žádném vztahu; jsou totiž vzájemně propojené určitou černohumornou brutalitou, kterou se všechny vyznačují. Ne snad, že by příběhy byly narativně humoristické nebo dokonce komediální, jsou to veskrze silně dramatické a depresivní, vypravěčsky jednoduché, ale kreativně působivé story, takové krvavé “babské příběhy”, ale onu brutalitu doplňují vždy poněkud nešťastně humorné okolnosti, které vám prostě nedovolí se i v průběhu těch nejbrutálnějších scén neusmívat. Stejně, jako jste zvyklí třeba u Tarantina.
Tento autorský film Damiána Szifróna je spíše tak trochu seriálem s rozdílně dlouhými epizodami, které vždy obsahují ty nejdůležitější vlastnosti – kreativní myšlenku, precizní řemeslné zpracování a zde také jednu velmi rozhodující a zásadní záležitost, kterou je casting a jejíž důslednost byla nutná pro to, abychom jednotlivým postavám jejich osudy uvěřili, protože všechny historky jsou tak trochu “z běžného života” a důvěra v postavy je tak tím nejdůležitějším vůbec. Ne snad, že by tu byly všechny postavy zvláště sympatické nebo oscarově vzorové. Ale tím spíš je tu důslednost při výběru herců znát, protože jsou do rolí obsazováni lidé, kteří vypadají, působí i hrají jako lidi a nikoli jako stroje na výkony. Nikoho tu tak neuvidíte ani trochu přehrávat a celkově má i díky tomu každý příběh silnou schopnost vtažení diváka do děje a jeho interaktivní zapojení do budoucího dění, což je, spolu s atmosférou, klíčová vlastnost Divokých historek.
Jednotlivé epizody nejsou nijak pojmenované, a tak si je nazveme podle toho, jaká postava či věc v nich hraje dominantní roli. První bude třeba Letadlo. Tato historka je vlastně takovým kraťoučkým, pětiminutovým skečem, který se odehraje ještě před úvodními titulky a předkládá jednoduchý příběh, který však velmi působivě graduje a je zakončen záběrem přesně vystihujícím má dřívější slova – je tak brutální, a přesto vás uvnitř šíleně rozesměje, až si budete říkat, kde se to ve vás bere. Režijně tu sice nebyl příliš prostor na nějakou hru se záběry, ale zde jednoznačně dominuje příběh a závěrečným záběrem si Szifrón tu absenci nějaké větší režijní kreativity naprosto perfektním způsobem vynahradil. Skoro by se chtělo říct, že ta nejlepší epizoda přišla hned ze začátku. A když se na Divoké historky sami podíváte, pochopíte, proč musím napsat toto – lépe by bylo, kdyby tato historka byla až tou závěrečnou.
Druhou epizodu, epizodu Mafián, jsem upřímně řečeno spíše protrpěl. To neznamená, že by byla špatná, ona je sama o sobě velmi slušná a především má velmi specifickou atmosféru a také brilantní casting, ale po první špičkově interpretované historce na mě ta druhá udělala poměrně slabší dojem, zvlášť co se týče jejího závěru. Ovšem je třeba říct, že tady na rozdíl od historky první přišla Szifrónova možnost pohrát si víc s obrazovou prezentací a to doplňuje tu skvěle vytaženou atmosféru. Jediné, co považuji za nevhodné rozhodnutí, je poskládání příběhů za sebou v tomto pořadí, určitě bych pořadím více cílil na diváka a gradaci jednotlivých dramatických zápletek. To je ale skutečně jen maličkost.
Další historkou jsou Auta, což je jedna z těch lepších, především – a vlastně už potřetí – pro její atmosféru, která je znovu velmi specifická, a troufám si tvrdit, že Argentina má v tomto ohledu naprosto působivé genius loci, o kterém se Hollywoodu může jenom zdát. Tato historka je navíc opět výrazná především pro gradaci jejího vyprávění, kdy si v každém dalším záběru říkáte, jak daleko to ještě může zajít, a Szifrón vás až do závěrečného záběru – opět naprosto geniálního – nenechá v klidu a přehnaným, i když nějak zvláštně realistickým způsobem rozebere vaše emoce na kost. Tato historka je bezpochyby jednou z těch, které budete nejvíce prožívat, zvlášť, jste-li řidič a tak trochu nervák.
Odtahovka je příběhem v pořadí čtvrtým, ze kterého jsem já osobně byl doslova “na větvi”, a to především proto, že se jako velmi tvrdohlavý a svobodomyslný člověk dokážu empaticky vcítit do hlavní postavy a její děsivě realistický a smutný příběh prožívat spolu s ní. Tato historka je o muži, který prostě jen chtěl dostát spravedlnosti, a skončilo to tak, jak by při promítání první scény asi nikdo nečekal. Zde si Szifrón znovu perfektně vyhrál s režií a postavil se k příběhu kreativně i co do audiovizuálního zpracování, ačkoli tu znovu dominuje především samotná historka, kterou Szifrón velmi citlivě zakončil, kdy z hlavní postavy, která vlastně způsobila závažný trestný čin, nakonec udělal hrdinu doby. V souvislosti s nenáviděnou státní byrokracií, kterou i my v Evropě velmi dobře známe, je to skvělý příběh, který je úplně stejnou měrou vtipný a komický, jako smutný a alarmující.
Předposledním příběhem je Těhotná žena. Tento příběh vyvolává velmi ambivalentní pocity, protože je na jednu stranu perfektně zrežírovaný a stejně působivě gradující, jako předchozí příběhy, ale na druhou stranu se řada diváků nedokáže ztotožnit s příběhem, a to z toho důvodu, že se jedná o tradiční velkoměstskou story o “synáčkovi z povolání”, kterému projde naprosto vše (včetně zabití těhotné ženy). A s příběhem v podstatě podporujícím tuto životní filozofii se nelze emocionálně propojit, proto je náhled na tuto historku velmi sporný; nutno však říct, že emoce dokáže vyvolat natolik silné, že si s odstupem času i tento (znovu smutně komický) příběh užijete a nakonec se vlastně i trochu zasmějete. Tato historka je nejdelší ze všech, ale v žádném případě nenudí, stále má totiž jen něco kolem příjemných 20 minut.
Závěrem Divokých historek je patrně ta nejšílenější historka Svatba. Myslím, že jestli někde platí, že recenzovaná slova prozradí jen minimum a dílo je potřeba opravdu vidět, pak je to právě u tohoto příběhu, který je prostě potřeba vidět, abyste pochopili, jak šílený ve skutečnosti je. Řekl bych, že jde o nejméně realistický příběh ze všech šesti, ovšem na závěr naprosto perfektně zpracovaný co do audiovizuálního a režijního ztvárnění a tak přehnaný, že vás donutí hltat každou vteřinu jako takovou malou argentinskou tarantinovku, a že po jejím skončení budete zklamaní, že místo další jedinečné, působivé historky se silnou atmosférou a schopností vtáhnout vás přímo do epicentra dění následují jen závěrečné titulky. Tuto historku prostě musíte vidět, protože má, více než kterákoliv jiná, ambice stát se legendární.
Verdikt:
Divoké historky jsou snímkem, o kterém se u nás na přelomu roku, kdy byl aktuální, skoro vůbec nemluvilo ani nepsalo, a na rozdíl od jeho hollywoodských oscarových bratříčků ho dokonce spousta lidí ani nezná. Přesto je to jeden z nejúchvatnějších, nejneobvyklejších a nejoriginálnějších, silně atmosferických, režijně precizně zvládnutých filmů posledních deseti let s parádním hudebním podkresem a fantasticky vyváženým castingem, a to nejen na poli mimohollywoodském, ale i včetně něj. Jestli je něco na filmařině opravdu složité – a musí to vědět každý, kdo se někdy pokusil natočit film a nebo aspoň filmy aktivně a kriticky sleduje – pak je to převést běžné životní situace na plátno působivým způsobem, tak, aby nenudily, zaujmout sice realistickým příběhem, který divák ze života už pravděpodobně v nějaké formě zná (i z vlastní zkušenosti), ale zároveň natolik originálně (a brutálně), aby nestačil věřit vlastním očím. V tomto ohledu bude Szifrón pravděpodobně samozvaný expert. A ač si uvědomuji, že je to odvážné tvrzení, v mých očích je to takový jihoamerický Tarantino.
- Divoké historky / Relatos salvajes
- Trailer
- Argentina / Španělsko
- 122 minut
- Režie: Damián Szifrón
- Hrají: Ricardo Darín, Rita Cortese, Nancy Dupláa, Diego Gentile, Darío Grandinetti, Oscar Martínez a další
