MFF Karlovy Vary #1 – Pot a slzy

Přečtěte si

TOP 11: Kultovní horory na Netflixu

Nestárnoucí horory, které dokážou nahnat husí kůži i po desítkách letech. Přesně o takové filmové počiny není na Netflixu...

10 nedávných dokumentů na HBO GO, které se vyplatí vidět

Zatímco Netflix vytahuje z rukávu jeden skvělý dokument za druhým, HBO servíruje dokumentární tvorbu v mnohem menších dávkách. To...

TOP 21: Nejlepší filmy o výměně těl

Vzhledem k tomu, že originální horor studia Blumhouse Slečnu bestii zřejmě neuvidíme v kinech přesně na čas, vybrali jsme...

Autor

Tekat00
Brakomil.

Náročné, letos je to vážně náročné. Není to tím, že by se promítala samá existenciální dramata, která soutěží v tom, kdo předvede delší záběr bez střihu na prázdnou louku. Je to vedrem. Sedět v sále je tak trochu vysvobození. Nejen tím, že vidíte film (místo upocených turistů), ale hlavně klimatizací. A ty fronty. První tři dny jsou vždycky smrtící, ale letos je to ještě horší. Dostat se na film, který jsem chtěl vidět je zázrak, pokud nechci dvě hodiny sedět ve frontě (nechci). Takže improvizace. Baťůžkáři jsou rychlejší než kdy předtím.

Poezie (2010)
Poezie (2010)

Chtěl jsem začít zlehka. Kim Ki-duk přivezl svůj oblíbený film, to něco znamená. Takže Poezie (ačkoliv nejde o nový film) byla mým letošním číslem jedna. Ale rozhodně jsem nečekal o jak silný start festivalu půjde. Mi-ja je důchodkyně, které se život rozpadá pod rukama a snaží se nahlížet na všední předměty a činnosti jinak, objevovat v nich krásu. Její snaha je neustále přerušována nekončící lavinou ran osudu. Nejprve lekce poezie, na které se sama přihlásila, fungují jako ostrůvky naděje v jinak šedém a zlém světě, avšak postupem času hrdinčina bezmoc nakazí i je. Ale neustálá snaha vnímat krásu i na pokraji konce nemizí. Poezie je citlivý, ale nikterak doslovný a výřečný film. Svou decentností má daleko blíže k předloňskému Jaký otec, takový syn, než k většině festivalových dojáků. Právě konfrontací životních útrap s krásou poezie a se vzpouzí oblíbenému filmovému vydírání a finále jakkoliv je odměřené, je drtivé a krásné.

Supersvět (2015)
Supersvět (2015)

Německý Supersvět naopak nebyl o hrdince, která by se snažila z fádního života vykřesat něco krásného, naopak se schovávala do sebe a postupně se propracovávala ke smíření s vlastní průměrností a chybějícím pocitem štěstí a výjimečnosti. Vytržení ze stereotypu pro ní představoval každodenní dialog s bohem. Z jejich rozhovorů divák slyší jen jednu stranu, bůh totiž promlouvá jen ke Gabi, nikoliv k divákům. Zdali jde o iluzi či realitu je zatajeno omezenou narací, ale ve finále je pravda šetrně naznačena.

Prvním zklamáním byl snímek kosovského režiséra Visara Moriny, Babai. Otravně mlčenlivé a tiché „road movie“ o chlapci s podivnou fixací na svého otce, který uteče do Německa a syn Nori se za ním vydá. Babai je učebnicovou ukázkou autorsky prázdného filmu, který se věnuje velkému a důležitému tématu (láska k rodiči, odhodlání, uprchlíci) a vláčně ho rozvede do dvou hodin. Visar Morina (debutant) v první půlce neobratně vypráví, nezajímavě střídá časové roviny a tam jeho snaha ozvláštnit vyprávění končí. Jsem rád, že Vary dávají šance debutům, jen by to chtělo vybírat nějaké výraznější, natož do hlavní soutěže. Tohle bych čekal možná tak na Febiofestu.

Babai (2015)
Babai (2015)

Fascinujícím zážitkem byl syrový Pot, debut Larisy Šepiťko, předčasně zemřelé sovětské režisérky a důkaz, že Vary umějí vybrat fantastické autory pro retrospektivu. Doufám, že do konce festivalu chytím zbytek jejích filmů, nejen tento fenomenální střet dvou generací a přístupů k práci i životu obecně.

Pot (1963)
Pot (1963)

Posledním zážitkem z prvního víkendu jsou Hladová srdce, přehnaně dramatický příběh šílené matky, trpícího dítěte a racionálního muže. Rodinný konflikt v malinkém bytě je natáčen poměrně zábavně, kamera se staví do podivných úhlů a díky tomu čas od času působí klaustrofobně. Jen když muž utíká z domu před veganskou matkou, aby dítě v kostele potají nakrmil šunkou a ona ho za dramatického soundtracku pozoruje odcházet, působí to trošku směšně. Hungry Hearts jsou sondou do vztahu, který se brutálně rozchází ve výchově až přechází ve válku. Snaha o klaustrofobní domácí horor se utápí v doslovnosti a neustálé snaze působit dramaticky, až je to občas vtipné.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno

VOD

Čtěte také