Komiksové filmy jsou všude, stejně tak provázané filmové vesmíry a je na čase se s tím smířit. Jak na tuto záplavu doplácí nejnovější přírůstek?
Avengers: Age of Ultron jsou filmem, který to schytává ze všech stran. Hlavním úkolem těchto týmovek je zakončovat jednotlivé fáze, což je poměrně nezáviděníhodná práce. Tvůrci totiž nemají moc místa k manévrování. Zatímco celý vesmír je poměrně semknutý, sólovky nabízejí v rámci blockbusterů poměrně velkou tvůrčí volnost. Tedy mohou používat různé žánrové nadstavby. V případě třetího Iron Mana to byl buddy film, Thor si přivlastnil papundeklovou fantasy, Kapitán se schoval pod špionážní a politický thriller a Guardians zase k nahláškovaným space-operám. A protože Avengers mají být správně masitým nerdfestem, musí být také co nejpřístupnější a zasáhnout co nejvíce lidí. Takže na experimentování se žánry nezbývá čas. Musí se do akce pustit čistokrevný blockbuster.
Avengers měli v roce 2012 obrovskou výhodu. Kromě toho, že šlo o první týmovku (takže jen přítomnost několika různých hrdinů mnoha divákům stačila), Whedon zvládl výborně pracovat s několika na první pohled různými fikčními světy. Tři nejdůležitější filmy první fáze jsou totiž značně odlišné. Kapitán Amerika je naivní, ironický a pro spoutu diváků těžko stravitelný, Thor zase poetický a divadelní. Až právě Iron Man je nejpřístupnější. Nejen že miliardáři v kostýmech jsou už odzkoušení, ale jde o postavu, která je zábavná a existuje v přijatelném světě, který dokáže vstřebat nejširší skupina diváků (narozdíl od Asgardu či alternativní druhé světové). Právě do Starkova světa byli Avengers zasazeni, ale zároveň byla zachována divadelnost Thora (jeho setkání s Lokim na Zemi) i naivita a nostalgie Kapitána (tělocvična, neschopnost pochopit moderní svět). Tato tvůrčí obratnost spolu s Whedonovým scénaristickým talentem, který poskytl dostatek nadhledu a prostoru pro jednotlivé postavy, pravděpodobně zajistila Avengers nesmrtelnost. Proč se to ale neopakovalo podruhé?
Už jsem psal, že Age of Ultron si moc nemůže zahrávat se žánry a také se nemůže postavám přizpůsobovat. Kapitán se s moderním světem srovnal ve svém filmu, Thor ve dvojce „divadelní prkna“ opustil a dokonce i Iron Mana Shane Black přetočil k sofistikovanějším žánrovým hrátkám. Zároveň přibývají postavy nové, které neměly žádnou šanci se nějak profilovat ani výrazně projevit, proto jim není možné film podřizovat. Postavy staré, které sólovky nemají (Hulk, Hawkeye, Widow) sice dostávají více prostoru, ale také sebou nenesou žádný styl pro ně typický. Vzhledem k ohromné spoustě hrdinů není jednoduše možné jim týmovku nějak zvlášť nahýbat a je nutné přejít k jednotě skrze klasický blockbuster.
K tomu druzí Avengers stojí v nepříjemné pozici. Musejí se zavděčit divákům, velkolepě zakončit druhou fázi a překonat finále prvního dílu a zároveň nesmějí stvořit záporáka, který by byl extrémně silný (protože si tvůrci připravují půdu pro Thanose, který musí nutně působit jako nejmocnější bytost v univerzu), ale i přesto musí hrdiny potrápit natolik, aby o svém údělu začali pochybovat. Tlak je na film vyvíjen nejen diváky, ale i tím, jak tvůrci pracují s vlastním makrosvětem a tak se mu musejí neustále podřizovat. Tedy rozšiřovat ho (představovat nové postavy, vyhýbat se odpravování starých), vysvětlovat (co jsou to Infinity Gems a jakou mají sílu), provazovat (proč spolu Guardians a Avengers souvisejí) a připravovat se na budoucnost (Thorova poznámka, že je vše nějak podezřelé) a tím vším pomalu načrtávat stín Thanose, který se tyčí nad celým vesmírem.
A ve výsledku je toho vlastně tolik, že divák neznající kontext nemá nejmenší tušení, co se ty dvě hodiny na plátně děje a divák znalý si může myslet, že přítomností tolika různých podnětů o něco neustále přichází (hlavně ve velkých bitvách). Přes tohle všechno je ale zábavné sledovat, jak je pozornost přenášena na „méně důležité“ postavy. Linka, která dodává filmu civilní motiv a přivádí do popředí otloukánka Hawkeye je vynikající, protože konfrontuje „polobohy“ se všedností života a nastavuje tak zrcadlo lidem, kteří by chtěli být superhrdiny tím, že ukazuje superhrdiny, kteří jsou unavení a chtěli by být lidmi. Jen prostě nemůžou. Avengers už tedy nejsou sebevědomí hrdinové, ale uvědomělí mučedníci, kteří obětovali své životy pro ostatní. Právě přijetí vlastních identit je pro druhé Avengers klíčové. Kapitán (spolu s Widow) definitivně přijímá roli vůdce, Banner roli vyhnance, Thor boha, který na zemi tak úplně nepatří, Hawkeye člověka a Stark znovu bez jasně čitelných úmyslů mizí. Nechávají tak prostor jiným, aby převzali role hrdinů po nich. A to je něco, co pro mě dělá film daleko sympatičtějším a stravitelnějším, než jsem původně očekával. Jsem rád, že je zde hrdinům vytvářeno určité psychologické zázemí, které první film postrádal, ačkoliv byl stylisticky nápaditější. Podobně vítanou změnou je starost nejen o „globální bezpečí“, ale i o lokální civilisty (obrat od boje v New Yorku) a drobné naznačení politického odmítnutí Avengers v jiných zemích (reprezentující nevoli vůči USA v roli „světového policajta“).
Žel, na komiksy a jejich adaptace je stále nahlíženo (velmi chybně) skrze prsty jako na nižší formu umění. Popřípadě jakékoliv drobné myšlenkové podloubí je považováno za zbytečné, protože buď „chceme“ plochou třaskavou zábavu nebo intelektuální blockbuster. Nic mezi tím.
Avengers: Age of Ultron jsou tedy skvělým blockbusterem, který se ale paradoxně zamotal do nitek vlastního vesmíru.