Filmové osobnosti #8: Vojtěch Jasný

Přečtěte si

Kosmonaut z Čech: Netflix pošle Adama Sandlera do vesmíru

Kniha spisovatele Jaroslava Kalfaře Kosmonaut z Čech dostane filmovou adaptaci od Netflixu. V hlavní roli kosmonauta Jakuba Procházky se...

16 novinek, které v týdnu uvede Netflix

Poslední týden tohoto měsíce bude na Netflixu ve znamení originální hororové tvorby, zajímavých dokumentů, ale také jedné velké premiéry...

16 filmů na Halloween pro celou rodinu za posledních 10 let

Doporučujeme patnáct filmů, které se mohou skvěle hodit, pokud hledáte to pravé filmové dobrodružství pro celou rodinu na blížící...

Autor

Martin Steinbach
Filmový maniak, vyučený historik a milovník hudby.

Po delší době se vám opět hlásíme s naším více či méně pravidelným seriálem o filmových osobnostech. Dnes se zaměříme na významnou postavu československé poválečné kinematografie, na režiséra Vojtěcha Jasného.

Český scénárista, režisér a fotograf Vojtěch jasný se narodil 30. listopadu 1925 v Kelči na Vsetínsku. S filmem se poprvé dostal do kontaktu již jako čtyřletý chlapec, kdy jeho otec zakoupil pro místní Sokol filmový projektor a úplně prvním snímkem, který budoucí režisér zhlédl, bylo La Petite marchande d’allumettes (Děvčátko se sirkami) z roku 1928 francouzského režiséra Jeana Renoira.

V roce 1942 přišel o otce v koncentračním táboře Osvětim a o dva roky později se Jasný díky jednomu inženýrovi protektorátní fabrice dokonce stal důvěrníkem britské výzvědné služby. Po válce zahájil studium ruštiny a filozofie na Karlově univerzitě v Praze, ale zanedlouho přestoupil na filmovou školu FAMU, kde se zapsal na obor kamera. Důležitou osobností, která inspirovala a formovala Jasného v jeho filmařském vývoji, byl profesor Karel Plicka, kterému budoucí slavný režisér dělal asistenta, a který v Jasném rozpoznal a pomohl mu rozvíjet jeho lyrické cítění pro tvorbu filmů. Sám Jasný označil Plicku za „nejlepšího mentora mého filmového i osobního života“. Mnozí autoři o Jasném hovoří jako o prvním významném filmaři, který vzešel z FAMU.

Legenda československé kinematografie Vojtěch Jasný
Legenda československé kinematografie Vojtěch Jasný na MFF v Karlových Varech

Důležitým profesním partnerem se pro Vojtěcha Jasného stal Karel Kachyňa. Společně se věnovali tvorbě především dokumentárních filmů a po studiích se oba upsali zaměstnání ve filmovém štábu československé armády. Na rozdíl od svého kolegy a kamaráda však nebyl vyloženě prorežimní a při dokumentární cestě přes Sovětský svaz do Číny zažil odvrácenou stranu komunismu, což zanechalo silný odraz v jeho budoucí tvorbě.

„Pak jsme byli posláni v padesátém prvním roce do Číny a Sovětský svaz mě velice zarmoutil a zklamal, když jsme byli na Sibiři a mluvil jsem s polskými vyhnanci a viděl jsem, že lidé byli zlikvidovaní a tak dále.“

Společně s Kachyňou natočili celovečerní snímek Dnes večer všechno skončí (1954), ale poté už pracoval Jasný sám za sebe. První samostatný snímek natočil v roce 1957 a šlo o filmový přepis knihy Pavla Kohouta Zářijové noci, ve které dochází na mírnou kritiku vojenského systému v Československu. Spisovatel Josef Škvorecký tento film vyzdvihuje pro jeho důležitost pro budoucí vývoj československé kinematografie: „Poprvé od Radoka se tu kamera uplatnila jako prostředek poezie a metafory, poprvé se tu objevili neherci, poprvé tu aktuální společenské téma na současné látce ustoupilo do pozadí.“ 

Následovaly filmy Touha (1958, povídkový a poetický snímek), Přežil jsem svou smrt (1960, válečné drama z prostředí koncentračního táboru) a Procesí k panence (1961, zde si Jasný splnil povinnost natočení agitačního filmu o náboru do zemědělského družstva).

Až přijde kocour (1963)
Až přijde kocour (1963)

V roce 1963 byla do československých kin uvedena Jasného alegorie plná symbolismu Až přijde kocour, která se zapsala do dějin tuzemské kinematografie. Příběh o tajemném kocourovi, který nosí drobné brýle a jakmile je nemá na očích, vidí a barevně rozlišuje lidi kolem sebe podle jejich charakterů, je jedním z nejdůležitějších příspěvků do nové vlny a rovněž poměrně silnou kritikou společnosti. Tato vynikající pohádková moralita exceluje také díky kameře Jaroslava Kučery. Jasného filmařský rukopis (dlouhé a netradiční záběry, důraz na vizuální stránku filmu, střet různých psychologií postav) vynesl snímku i několik zahraničních ocenění, například na Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes v roce 1963. Jasný se profiluje jako tvůrce, který si jde vlastní cestou bez ohledu na požadavky stranické ideologie.

Vrcholem samotné tvorby Vojtěcha Jasného je pak film Všichni dobří rodáci z roku 1969. Ten reflektuje vývoj na poválečném českém venkově a zcela otevřeně kritizuje kolektivizační procesy padesátých let. Kriticky ukazuje na způsoby, kterými komunistický režim zničil harmonii a společenské soužití v jedné z mnoha tuzemských vesnicích. V nezapomenutelných rolích se zde objevili například Radoslav Brzobohatý, Vladimír Menšík nebo Vlastimil Brodský.

„V Rodácích jsem ukázal skutečný život mezi lety 1945 a 1968. Zobrazovali skutečné lidi a nefalšovanou pravdu. Byl to první film, kde jsem mohl říct pravdu.“

Do distribuce byl snímek uveden 7. května 1969 v kině Sevastopol, ale s nástupem normalizace putovalo dílo na téměř dvě desítky let do trezoru mezi ostatní zakázané filmy (Ucho, Smuteční slavnost, Bílá paní a tak dále).

Všichni dobří rodáci (1968)
Všichni dobří rodáci (1969)

Režisér poté v roce 1970 raději zvolil cestu odchodu z vlasti a žil nejprve v Rakousku, poté v Západním Německu a nakonec ve Spojených státech.

„Měl jsem jen dvě možnosti: kolaborovat a tím zradit sama sebe, nebo emigrovat s vědomím, že když člověk opustí vlastní kořeny, možná s nimi ztratí i svou uměleckou formu.“ 

Působil střídavě jako pedagog a režijně, scénáristicky nebo produkčně se podepsal pod vznik padesáti celovečerních, krátkometrážních či dokumentárních snímků. Například za film Klaunovy názory, který byl natočen podle knihy laureáta Nobelovy ceny za literaturu Heinricha Bölla z poloviny sedmdesátých let, obdržel Jasný nominaci na Oscara. Posledním zahraničním filmem Vojtěcha Jasného se stala Velká země malých, která vznikla v Kanadě v roce 1987. V roce 1999 se pokusil o jakési pokračování Všech dobrých rodáků a vznikl tak snímek Návrat ztraceného ráje. Tato lyrická zpověď o hledání vlastních kořenů a formulování exilové zkušenosti však nebyla přijata kritiky ani diváky.

V roce 2007 obdržel Vojtěch Jasný Českého lva za celoživotní přínos české kinematografii a od léta 2011 žije opět trvale ve své rodné vlasti. V současnosti žije v Bystrém u Poličky, kde téměř před půl stoletím dokončil Všechny dobré rodáky.

„Jsem šťasten, že nejlepší filmy nestárnou a věkem nic neztrácejí, ba naopak. Vědomí o tom je pro mě dobrá příprava na věčnost.“

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno

VOD

Čtěte také