Po delší době se vám opět hlásíme s naším více či méně pravidelným seriálem o filmových osobnostech. Dnes se zaměříme na významnou postavu československé poválečné kinematografie, na režiséra Vojtěcha Jasného.
Český scénárista, režisér a fotograf Vojtěch jasný se narodil 30. listopadu 1925 v Kelči na Vsetínsku. S filmem se poprvé dostal do kontaktu již jako čtyřletý chlapec, kdy jeho otec zakoupil pro místní Sokol filmový projektor a úplně prvním snímkem, který budoucí režisér zhlédl, bylo La Petite marchande d’allumettes (Děvčátko se sirkami) z roku 1928 francouzského režiséra Jeana Renoira.
V roce 1942 přišel o otce v koncentračním táboře Osvětim a o dva roky později se Jasný díky jednomu inženýrovi protektorátní fabrice dokonce stal důvěrníkem britské výzvědné služby. Po válce zahájil studium ruštiny a filozofie na Karlově univerzitě v Praze, ale zanedlouho přestoupil na filmovou školu FAMU, kde se zapsal na obor kamera. Důležitou osobností, která inspirovala a formovala Jasného v jeho filmařském vývoji, byl profesor Karel Plicka, kterému budoucí slavný režisér dělal asistenta, a který v Jasném rozpoznal a pomohl mu rozvíjet jeho lyrické cítění pro tvorbu filmů. Sám Jasný označil Plicku za „nejlepšího mentora mého filmového i osobního života“. Mnozí autoři o Jasném hovoří jako o prvním významném filmaři, který vzešel z FAMU.
Důležitým profesním partnerem se pro Vojtěcha Jasného stal Karel Kachyňa. Společně se věnovali tvorbě především dokumentárních filmů a po studiích se oba upsali zaměstnání ve filmovém štábu československé armády. Na rozdíl od svého kolegy a kamaráda však nebyl vyloženě prorežimní a při dokumentární cestě přes Sovětský svaz do Číny zažil odvrácenou stranu komunismu, což zanechalo silný odraz v jeho budoucí tvorbě.
„Pak jsme byli posláni v padesátém prvním roce do Číny a Sovětský svaz mě velice zarmoutil a zklamal, když jsme byli na Sibiři a mluvil jsem s polskými vyhnanci a viděl jsem, že lidé byli zlikvidovaní a tak dále.“
Společně s Kachyňou natočili celovečerní snímek Dnes večer všechno skončí (1954), ale poté už pracoval Jasný sám za sebe. První samostatný snímek natočil v roce 1957 a šlo o filmový přepis knihy Pavla Kohouta Zářijové noci, ve které dochází na mírnou kritiku vojenského systému v Československu. Spisovatel Josef Škvorecký tento film vyzdvihuje pro jeho důležitost pro budoucí vývoj československé kinematografie: „Poprvé od Radoka se tu kamera uplatnila jako prostředek poezie a metafory, poprvé se tu objevili neherci, poprvé tu aktuální společenské téma na současné látce ustoupilo do pozadí.“
Následovaly filmy Touha (1958, povídkový a poetický snímek), Přežil jsem svou smrt (1960, válečné drama z prostředí koncentračního táboru) a Procesí k panence (1961, zde si Jasný splnil povinnost natočení agitačního filmu o náboru do zemědělského družstva).
V roce 1963 byla do československých kin uvedena Jasného alegorie plná symbolismu Až přijde kocour, která se zapsala do dějin tuzemské kinematografie. Příběh o tajemném kocourovi, který nosí drobné brýle a jakmile je nemá na očích, vidí a barevně rozlišuje lidi kolem sebe podle jejich charakterů, je jedním z nejdůležitějších příspěvků do nové vlny a rovněž poměrně silnou kritikou společnosti. Tato vynikající pohádková moralita exceluje také díky kameře Jaroslava Kučery. Jasného filmařský rukopis (dlouhé a netradiční záběry, důraz na vizuální stránku filmu, střet různých psychologií postav) vynesl snímku i několik zahraničních ocenění, například na Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes v roce 1963. Jasný se profiluje jako tvůrce, který si jde vlastní cestou bez ohledu na požadavky stranické ideologie.
Vrcholem samotné tvorby Vojtěcha Jasného je pak film Všichni dobří rodáci z roku 1969. Ten reflektuje vývoj na poválečném českém venkově a zcela otevřeně kritizuje kolektivizační procesy padesátých let. Kriticky ukazuje na způsoby, kterými komunistický režim zničil harmonii a společenské soužití v jedné z mnoha tuzemských vesnicích. V nezapomenutelných rolích se zde objevili například Radoslav Brzobohatý, Vladimír Menšík nebo Vlastimil Brodský.
„V Rodácích jsem ukázal skutečný život mezi lety 1945 a 1968. Zobrazovali skutečné lidi a nefalšovanou pravdu. Byl to první film, kde jsem mohl říct pravdu.“
Do distribuce byl snímek uveden 7. května 1969 v kině Sevastopol, ale s nástupem normalizace putovalo dílo na téměř dvě desítky let do trezoru mezi ostatní zakázané filmy (Ucho, Smuteční slavnost, Bílá paní a tak dále).
Režisér poté v roce 1970 raději zvolil cestu odchodu z vlasti a žil nejprve v Rakousku, poté v Západním Německu a nakonec ve Spojených státech.
„Měl jsem jen dvě možnosti: kolaborovat a tím zradit sama sebe, nebo emigrovat s vědomím, že když člověk opustí vlastní kořeny, možná s nimi ztratí i svou uměleckou formu.“
Působil střídavě jako pedagog a režijně, scénáristicky nebo produkčně se podepsal pod vznik padesáti celovečerních, krátkometrážních či dokumentárních snímků. Například za film Klaunovy názory, který byl natočen podle knihy laureáta Nobelovy ceny za literaturu Heinricha Bölla z poloviny sedmdesátých let, obdržel Jasný nominaci na Oscara. Posledním zahraničním filmem Vojtěcha Jasného se stala Velká země malých, která vznikla v Kanadě v roce 1987. V roce 1999 se pokusil o jakési pokračování Všech dobrých rodáků a vznikl tak snímek Návrat ztraceného ráje. Tato lyrická zpověď o hledání vlastních kořenů a formulování exilové zkušenosti však nebyla přijata kritiky ani diváky.
V roce 2007 obdržel Vojtěch Jasný Českého lva za celoživotní přínos české kinematografii a od léta 2011 žije opět trvale ve své rodné vlasti. V současnosti žije v Bystrém u Poličky, kde téměř před půl stoletím dokončil Všechny dobré rodáky.
„Jsem šťasten, že nejlepší filmy nestárnou a věkem nic neztrácejí, ba naopak. Vědomí o tom je pro mě dobrá příprava na věčnost.“