Astrofyzici se málokdy stávají celebritami. Neilu DeGrasse Tysonovi se to ovšem podařilo, a to nejen díky míře svých znalostí, ale také díky schopnosti mluvit s publikem a přednášet vědecké otázky srozumitelně i pro laickou veřejnost. A také má internetové meme, což ho proslavilo mnohem více než jakákoliv vědecká činnost.
DeGrasse Tyson je dokonce takový „badass“, že si dovolil ve svém žebříku deseti nejlepších sci-fi snímků všech dob vynechat opěvovanou Gravitaci. Důvodem tohoto kroku byla podle něj až do očí bijící nepřesnost Cuarónova snímku. Nyní máte možnost podívat se na celý seznam 10+1 snímků, které známého astrofyzika oslovily, i s jeho krátkým komentářem:
Den, kdy se zastavila Země (1951): Příběh byl natolik silný a působivý, že film nepotřeboval žádné speciální efekty, monstra nebo násilí, aby byl plný naděje a hrozivý zároveň.
2001: Vesmírná odysea (1968): Pravděpodobně první film celý věnovaný objevu vesmírné inteligence, který ovšem nedává žádnou ukázku, vše nechává na naši představivosti a ta odvádí lepší práci než Hollywood. Každopádně se jedná o vizuální orgie během cestování a objevování vesmíru, ke kterému máme pořád velmi daleko, i když jsme již třináct let od zobrazované budoucnosti.
Planeta opic (1968): Nedávno jsem to znovu viděl a i za ty roky si film udržel mnoho důležitých detailů. Při provním zhlédnutí jsem film neocenil. Hierarchie opic, které vládnou planetě – šimpanzi jsou akademici, paviáni byli vojáci, orangutáni byli diplomaté. Akční a dobrodružný film, jenž je skvělým odrazem našich životů a civilizace.
Terminátor (1984): Obratně udělaná akce, násilí, stroje s emocemi, hrdinství a cestování časem. Vše spojené do jednoho uceleného a děsivě pravděpodobného příběhu. A když se nad tím zamyslíte, jedná se o perfektní roli pro Arnolda Schwarzeneggera jako téměř němého Terminátora, na kterého se mnozí radši dívají než ho poslouchají.
The Quiet Earth (1985): Nízky rozpočet, nízká distribuce. Jeden z mnoha filmů, který divákovi představuje, jaký by mohl být jeho život, kdyby byl posledním člověkem na Zemi. V tomto případě příběh a neformální vědecké znalosti hlavní postavy udržují diváky celý čas v nejistotě co se stalo a proč.
Kontakt (1997): Druhý mě známý film, který se celý točí okolo kontaktu s mimozemskou civilizací a přesto vám nedá žádný obrázek, jak vypadá. Pravděpodobně není překvapením, že Carl Sagan poradil Arthuru C. Clarkemu, aby neukazoval mimozemšťany ve 2001: Vesmírná Odysea a Kontakt samotný je příběh právě Carla Sagana. Skvělé objevy, jak by naše kulturně a nábožensky bohatá společnost mohla reagovat na fakt, že jsme byli kontaktování druhem inteligentnějším než jsme my.
Drtivý dopad (1998): Vzniklo už mnoho filmu s hrozbou asterodiu/komety. Ale tenhle si dal práci s tím, být co nejvíc vědecky přesný a také celou dobu cítíte s postavami, takže divákovi záleží na jejich vidině smrti. A ztvárnění prezidenta Morganem Freemanem je možná nejlepší v historii.
Matrix (1999): Můj nejoblíbenější film v jakékoliv kategorii. Od počátečních titulků po závěrečné scény, každý moment tohoto snímku je tak skvěle koncipovaný a dobře vytvořený, že i když ztvárňuje naprosto vymyšlený svět, divák je do něj vtažen a prožívá celý příběh spolu s postavami.
Ostrov (2005): Kromě až příliš dlouhých honiček je podle mého názoru tento film jasný svým sdělením a také vizuálně ohromující. Studium vědy ve prospěch marnosti kombinované s korporátními zisky, lidskou identitou a svobodnou vůlí. Vždycky jsem viděl snímek Gattaca (1997) jako nízkorozpočtovou verzi Ostrova.
Strážci – Watchmen (2009): Nevím, jestli jsem sám, kdo považuje Strážce za nejlepší film v žánru superhrdinů. Líbí se mi, jelikož postavy jsou plně vykresleny, jsou vidět komplexní osobností profily. Prožívají lásku, nenávist, pomstu, megalomanství, morálku a pokušení. Nejsou nijak zkrášleny. Z toho důvodu mi připadali velmi reální. Kdyby měl svět své superhrdiny, byl by to právě svět Strážců.
Blade Runner (1982): Tento příběh byl současně hluboký a děsivý. Ale nikdy jsem k němu nepřilnul tak jako mnoho milovníků tohoto žánru. Což činí tento komentář spíše přiznáním než recenzí.