V první řadě bych rád vysvětlil, proč píšu recenzi na tento seriál už podruhé, lépe řečeno, proč jsem psal recenzi už v průběhu seriálu, když jsem v té době vlastně ani nemohl mít jednoznačné a ucelené stanovisko, které mohlo být v rámci pokračování seriálu ještě variabilní a pak v zásadě i nepřesné. Důvod, proč jsem recenze takto rozdělil, je celkem jednoduchý.
Nechtěl jsem vás tenkrát připravit o tu mánii, která v době, kdy seriál běžel, na internetu probíhala. Mánii, jež se zakládala na rozsáhlých genezích predikujících následné linie seriálu, jimiž se bude ubírat. Proto si můžete přečíst mou předchozí recenzi, ale docela jistě pro vás bude věcnější pokračovat ve čtení této, která nebere v úvahu jen několik dílů, ale rovnou seriál jako celek.
Ještě než začnu s kritikou, rád bych upozornil, že dávám přednost originálním názvům před zprzněnými omezenými překlady, jež má česká distribuce ve zvyku, tudíž se budu o seriálu nadále vyjadřovat jako o „True Detective“, nikoli jako o „Temném případu“. Už jen z principu, že v rámci tohoto uměleckého díla – a tím seriál True Detective skutečně je – má všechno svou hodnotu, včetně názvu samotného.
Musím se také omluvit, že použiji oficiální synopsi od distributora, nicméně je třeba říct – a záhy pochopíte proč – že bych jen těžko hledal výstižnější slova k interpretaci děje seriálu. Ono se toho o něm zase tolik říct nedá, zvlášť, nechcete-li prozradit zápletku. Oficiální synopse je tedy následující: Ústředními postavami seriálu jsou dva detektivové, jejichž životy se srazí a propojují během sedmnáct let trvající honičky sériového vraha v Louisianě. To je vše, nejen že víc nelze prozradit, ale především víc ani není třeba prozrazovat.
True Detective je seriál z produkce HBO, která rozhodně nespí na vavřínech a dá se říct, že laťku, kterou si před lety nastavila válečným seriálem Band of Brothers (Bratrstvo neohrožených), posunula ještě výš. Pochopitelně, že tyto dva seriály nelze srovnávat, protože každý je úplně jiný, nicméně co se týče diváckého zájmu, je v tomto ohledu True Detective trochu někde jinde a troufám si tvrdit že dál, už jen proto, že válka není téma pro každého, zato kriminálky má rád, myslím, téměř každý. A zapomeňte na nějakou konzervativní detektivní minisérii o vyšetřování obyčejného případu, která nepřináší nic nového a zařazuje se do škatulky hollywoodsky předvídatelných parádiček (ne snad, že by se tato teze týkala všech). True Detective je zatraceně inteligentní a mystický seriál, který vás nenechá na pochybách, že jeho scenárista je tak trochu blázen.
Nic Pizzolatto – to je to jméno. Jméno mesiáše, který nám skrze dvě postavy zprostředkoval neobyčejný zážitek. Samozřejmě, že nikoli pouze skrze ně, ale pravdou je, že se seriál točí primárně okolo dvou hlavních postav – detektivů Rusta Cohlea a Martyho Harta – a samotné vyšetřování případu je spíše sekundárním článkem. Minimálně v prvních několika dílech to platí. V seriálu totiž nesledujeme tradičně dějovou linii přímo vztaženou na vyšetřovaný případ, jeho okolnosti jsou tu spíše jako promítnutý symbolismus přímo související s vývojem vztahu zmiňovaných detektivů, kteří jsou charakterově v naprosto dokonalém kontrastu. True Detective není o policejním případu, který vyšetřují dva detektivové. Je o dvou detektivech, kteří vyšetřují policejní případ. A ač se to nemusí zdát, je v tom diametrální rozdíl.
Obě zmiňované postavy jsou sice hlavními postavami, tou klíčovou je však především Rust Cohle. Začneme tedy Marty Hartem v podání Woodyho Harrelsona, protože k tomu bude stačit pár vět. Marty Hart je manžel a dvojnásobný otec. Zároveň je to však muž konvencí – tedy ne v konzervativním, historičtějším smyslu, ale spíše přímo ve smyslu dnešním. Manželku podvádí, děti zanedbává, dost pije a ačkoli se zpočátku snaží působit jako workoholik, tak si na chvíli myslíme, že všechny jeho neduhy navazují na jeho narůstající pracovní stres, nicméně posléze zjišťujeme, že to není tak úplně pravda. Povahově je Marty cholerický, jednodušší a „přítomný“ – neřeší, co bylo nebo co bude, ale jen to, co je teď.
To Rust Cohle je jeho pravým protikladem. Je zdrcený svým životním osudem, takže působí velice zvláštně. Je uzavřený do sebe, ale když má něco na srdci, nedělá mu problém se otevřít. Často filozofuje, má neobvyklé názory a svět je pro něj spíše místem, kde musí žít, než kde by žít chtěl. I pro jeho bizarní charakter je pak právem považován za možného spolupachatele, ale nebudu prozrazovat víc, abyste nepřišli o zážitek.
Rust je vlastně takovým dominantním článkem v celém seriálu, což zapříčinila jednak skutečnost, že jeho postava je skutečně naprosto dokonale napsaná, a jednak to, že jej ztvárnil Matthew McConaughey. Herec, kterého si ještě mnozí projektují jako slaďáka z rádoby romantických béčkových komedií. Nevím, kdy naposledy jsem byl u herce svědkem tak neuvěřitelně rychlého a radikálního přechodu z laciného ubrečeného dítěte v herce s nadlidskými schopnostmi a geniálně přirozeným projevem. Nevím, jestli jsem toho vůbec někdy svědkem byl. Matthew McConaughey dokázal neuvěřitelnou věc, a právě (ale nejen) on dělá z Rusta a potažmo z celého seriálu něco nad rámec všedního audiovizuálního díla.
True Detective je velice tajemný seriál, který se vyznačuje několika více méně častými přednostmi, které však ve svém důsledku jako celek vytváří naprosto unikátní zážitek. Ty přednosti jsou následující:
(a) Zmiňované herecké výkony, především Matthew McConaughey, který by si za roli Rusta zasloužil rovnou dvě Emmy. Od doby, co seriál skončil, jsem toho názoru, že kdybych byl učitelem herectví, dával bych svým studentům jako příklad dokonale napsané i zahrané postavy právě Rusta Cohlea v podání McConaugheyho. Nicméně je třeba říct, že ačkoli McConaughey dost zastínil Woodyho Harrelsona, i ten předvedl parádní výkon a McConaugheymu skvěle sekundoval, už jen tím, že nejen jako postavy, ale i jako skuteční lidé jsou oba opační.
(b) Nemám ve zvyku plýtvat superlativy, ale nemohu si pomoct – dalším bodem, který z True Detective dělá absolutní špičku a něco mimo běžný proud, je výprava. Tvůrci záměrně volili opuštěná pole, kde jsou obvykle v pozadí očividné známky bývalých i současných průmyslových lokací, což simuluje nejednoznačnost příběhu a roztříštěnost postav. Jen těžko si dovedu představit, že by se seriál odehrával na jiném místě, které by mohlo tak dokonale podtrhovat dojem z atmosféry, než právě v Louisianě.
(c) Jestliže chcete ve filmu, seriálu nebo jakémkoliv jiném audiovizuálním díle vytvořit fantastickou, temnou a dusivou atmosféru, musíte brát na vědomí, že audiovizuální dílo není jen vizuální dílo, ale i „audio dílo“. K tomu je potřeba zvolit odpovídající hudební vložku, která zapadne k charakterům postav, prostředí i okolnostem případu. Tvůrci vsadili primárně na alternative country, což se ukázalo jako perfektní volba. Stačí si poslechnout úvodní znělku, která utváří prvotní dojmy ze seriálu, a v podobném duchu se nese hudba po celou dobu seriálu. Další geniální krok.
(d) Dominantní režie v podání Caryho Fukunagy, který se ujal velkolepého díla a poradil si s ním tak, jako by se na něj připravoval celý život. Vždyť právě díky němu jsme měli možnost tu atmosféru nasát bez sebemenší snahy, bez nutnosti pokoušet se jí cítit. Fukunaga jí prostě zprostředkoval a podařilo se mu to tak, že každá minuta, každá věta dialogů, každý tón hudby je obrovským zážitkem. To se podaří skutečně, ale skutečně jen málokdy. A tento relativně neznámý Kaliforňan to dokázal ve velkém stylu.
(e) V neposlední řadě a možná tím nejlepším aspektem celého seriálu je scénář, který už jsem zmiňoval, ale nemůžu si dovolit nevrátit se k němu ještě na chvíli, protože scénář je skutečně tím hlavním, co umožnilo všemu ostatnímu fungovat. Pestrost a odlišnost postav, barvitost jednotlivých scén, střídání dynamičnosti, postupné i náhlé přebírání iniciativy od jedné postavy k druhé, rozvoj postav a jejich charakterů, chronologicky dokonalý přechod mezi jednotlivými etapami příběhu, důkladnost a promyšlenost spojitosti mezi postavami a případem, závěrečné rozuzlení, permanentní projekce symbolických obrazů do záběrů i dialogů. To všechno a mnohem víc dělá ze sympaťáka Nica Pizzolatta génia, jehož budoucnost je už teď zaručena. Všimněte si, že většinu ze zmiňovaných předností scénáře pojí postavy. True Detective je skutečně založen primárně na postavách a to dává jinak konvenční detektivní zápletce další rozměr, který prakticky nemá precedens.
(f) Musím zmínit také skutečnost, která z toho všeho vychází: Díky tomu, jak ta chemie mezi těmito jednotlivými body zafungovala, vznikla jakási všeobsahující metanarace, která nezůstala jen v iluzorním seriálovém světě, ale přesunula se i do divácké reality. Narážím na to, že True Detective nevědomky vytvořilo rozsáhlé mezinárodní komunity na internetu a dokonce i sešlosti, kde lidé různě teoretizovali, spekulovali o dalším vývoji seriálu, o možných rozuzlení, o pointách, o řešeních. Diváci vytvářeli umělecké obrazy ukazující Rusta a Martyho při řešení případu, skládali infografiky poukazující na to, kdo všechno by mohl být do případu zapojený, někteří byli naprosto zfanatizovaní, ačkoli věděli, že řešení přijde už velmi brzy. A to na seriálech mám rád. Vytváří debaty, spekulace, konspirace, spojují lidi v komunitu, poskytují přátelství. A tak intenzivně, explicitně a transparentně to dokázal naposledy seriál Lost… a nyní True Detective.
True Detective je něčím výjimečným v současném televizním průmyslu. Je pravdou, že v aktuální neustále narůstající konkurenci, kdy si seriály získávají obrovskou základnu fanoušků, je velmi složité porovnávat jednotlivá díla, protože se od sebe všechna nějakým způsobem docela zásadně liší. True Detective je však něčím úplně mimo konvenční mainstream, něčím zvláštním, velmi tajemným a mysteriózním, něčím vysoce intelektuálním, a v tomto ohledu myslím, že toto dílo, které troufám si říct že právem považuji za obrovskou uměleckou inscenaci, je kolosálním krokem dopředu a že seriál samotný je precedensem, kterému jen těžko může jiný současný audiovizuální projekt konkurovat, minimálně právě v tom intelektuálním smyslu.
Ještě jednou bych rád připomněl, že nejsem typ recenzenta, který by ve svých recenzích používal několik superlativů za odstavec. Naopak si troufám tvrdit, že jsem relativně velmi kritický. Ale když se vám naskytne zážitek, který vás naprosto zdrtí a podkope veškeré vaše snahy najít v něm něco negativního, nějakou zásadní chybu, něco, o čem byste mohli říct, že se to vyloženě nepovedlo, jen těžko se pak můžete superlativům vyhýbat, protože když se objeví umělecké dílo, které si zaslouží chválu, můžete propuknout v jásot, protože je tu konečně něco, co můžete bezmezně milovat a nestydět se říct – True Detective je geniální seriál a pro mě osobně jeden z největších audiovizuálních zážitků v životě.
Rád bych se na závěr krátce vyjádřil trochu mimo téma, ale vězte, že následující slova s tímto seriálem přímo souvisí. Zdá se mi, jako by se hollywoodští herci, filmoví herci, nějakým zvláštním způsobem začali více zajímat o seriálové role. Dříve to nebývalo moc obvyklé, ale v poslední době se to děje stále častěji – stačí se podívat třeba právě na Matthewa McConaugheyho, Woodyho Harrelsona, dále Kevina Spaceyho a řadu dalších. Netroufám si posuzovat, čím to je, a vyhýbám se obecně spekulacím a nějakým kategorickým soudům, nejsou-li podložené fakty, nicméně myslím, a nejsem zdaleka jediný, že se herci ujímají seriálových rolí proto, že je to o dost odlišné od Hollywoodu – minimálně v přístupu.
Co si budeme povídat, Hollywood je většinou primárně o financích. Ale seriály, ač je v nich pochopitelně velký ziskový potenciál, jsou v poslední době – nebo mi to aspoň tak připadá – zase trochu víc o umění a o zábavě. A herci jako by si seriálové role víc užívali, protože je to něco, co vyloženě chtějí dělat, něco, kde mohou povolit uzdu fantazii a vyřádit se do němoty, kde mají možná více prostoru k improvizaci, více možností, jak svou roli uchytit. Kevin Spacey to dokázal perfektně v House of Cards, nyní to dokázali i herci v True Detective. A jestli se s tím přístupem špičkových prvoligových herců k seriálům nepletu, myslím, že se ještě máme hodně na co těšit.
- Temný případ / True Detective
- Trailer
- Krimi / Drama / Thriller / Mysteriózní
- Stopáž: 8×58 min
- Režie: Cary Fukunaga
- Scénář: Nic Pizzolatto
- Hrají: Matthew McConaughey, Woody Harrelson, Michelle Monaghan, Tory Kittles, Dana Gourrier, Joe Chrest, Alexandra Daddario, Kevin Dunn, Jaren Mitchell, Brighton Sharbino a další
