Philomena rozhodně není z filmů, které byste si museli pamatovat po dlouhá léta. Je to takový skromný, obyčejný příběh, který nemá čím šokovat, protože všechno z toho už tady někdy bylo, a to dokonce několikrát, takže bylo v tomto případě složité hodnotit námět. Události podobné té, o níž Philomena hovoří, se stávají poměrně často a ve všech koutech světa. Přece však je něco, co vám z Philomeny může utkvět v paměti, ale o tom dále.
Pozn. autora: Od nynějška začínám rozdělovat své recenze do přehledných sekcí, díky čemuž věřím, že budou přínosnější na informace a zabrání to tomu, abych se v návalu emocí třeba několikrát opakoval. Snad vám tato forma sdělení sedne a budou se vám mé recenze lépe luštit.
Děj
Philomena (Judi Dench) je paní ve velmi pokročilém věku, která má jedno velké tajemství. 50 let ho nikomu nesdělila, ale usoudila, že už je čas, a tak vyšla najevo s tím, že má syna, kterého jí odebraly sestry představené krátce po narození. Martin (Steve Coogan) je bývalý elitní novinář BBC, který aktuálně shání práci. Sociální příběhy sice nedělá, ale chce zkusit vše, aby se vrátil zpátky na vrchol, a tak nabídku Philomeny, aby o jejím příběhu napsal článek, přijme. Společně se vydávají do Spojených států amerických, aby jejího syna vypátrali.
Technická stránka
Autoři
Snímek Philomena je inspirován skutečnými událostmi, takže co se námětu týče, neměli to tvůrci nikterak složité. Ovšem ještě se opravím – měli to vlastně ještě složitější, protože když máte vlastní příběh, můžete si jej upravovat, ohýbat, hrát si s ním dle potřeby, a třeba do něj přidat mluvící medvídky nebo kouzelnou peněženku, dle libosti, a nikdo vám nemůže nic vyčítat (až na to, že se na to pravděpodobně nebude nikdo dívat). Zato s příběhem podle skutečné události jde ruku v ruce i daleko větší odpovědnost, a pozornost se upíná na to, jak je tento příběh interpretován.
Autory scénáře jsou Jeff Pope, dříve spíše seriálový a televizní scenárista (nijak zvlášť úspěšný), a Steve Coogan. Ano, to jméno jste před chvílí četli, je to představitel Martina a Philomena byla jeho spisovatelským debutem. Co říct. Steve Coogan je v jádru komik, a to se pozná prakticky okamžitě. Pohrává si s myšlenkou humoru, působí humorně (což může, ale nemusí být pozitivní) a chce, aby Philomena byla i humorným příběhem. Není. Proč, to si povíme dále. Scenáristicky ale Philomena pokulhává. Zájem střídá lhostejnost až letargie, a je to způsobeno nikoli příběhem samotným, ale právě scénářem, který je prostě a jednoduše nudný, především v těch částech, kde nic nového nesděluje. Rozhovory mezi Philomenou a Martinem jsou vůbec hrubým krokem vedle, protože vás dřív uspí, než se stihnete dozvědět, kam směřuje samotný děj.
Režii si vzal na starosti Stephen Frears. Tady už je to lepší, ačkoli z někdy až nepochopitelně dlouhých záběrů mi šla hlava kolem, režijně je Philomena zvládnutá relativně slušně. Nevím, jak moc měl Frears volnou ruku v manipulaci se scénářem, ale i on se mohl jistých okamžiků vyvarovat – nebo možná nemohl a pak mu není co vyčítat. Nicméně tento Angličan má za sebou třeba relativně známé filmy Nebezpečné známosti nebo Špína Londýna, takže vůbec nejde o nezkušeného nováčka a mohl si tak s Philomenou poradit s ještě větší parádou. Předem říkám, že za mě je nominace na Oscara (za nejlepší film, nikoli režii) z těch neoprávněných. Ale to už vám asi došlo.
Představitelé
Judi Dench je naopak z těch nominací, které chápu a respektuji. Je to skutečně na pohled milá paní, která umí zahrát všechno a má parádní hereckou mimiku, takže jí můžete vidět s výstavním pohledem slibujícím pokoru až po rozzlobený výraz se všemi obličejovými svaly napnutými. Judi Dench si roli očividně užila a to se jí musí nechat, ovšem totéž se ne tak upřímně dá říct o jejím protějšku…
Steve Coogan je trochu plachá ryba. Tedy, on ve skutečnosti není plachá ryba, vždyť je to vysoce uznávaný komik. Ale možná právě proto tady nepůsobí tak, jak by asi měl. Vlastně už jen jeho obličej – natož pak způsob vyjadřování – popírá vážnost příběhu, který mohl být (a asi i měl být) interpretovaný trochu vážnějším, možná i kontroverznějším způsobem. To sekundární téma – přístup církve k narození dítěte a vůbec ke světu obecně – mělo být zpracováno kontroverzněji, protože o jakých snímcích se dlouho mluví a jsou vidět nejvíc? Právě ty kontroverzní, ne filmy o milé starší paní. A o tomto tématu by se rozhodně mluvit mělo. Steve Coogan ten příběh trochu zabíjí a hlavně snižuje váhu těch poselství, která bychom si měli ze snímku odnést. Jeho herectví na mě působí trochu jako německé seriály z osmdesátých let… a to je špatně.
Audiovizuální stránka
Philomena je vlastně přehlídka typicky britských přízvuků. Skutečně, nevím, čím to, ale nepamatuji film, ze kterého bych měl tak typicky britský pocit, právě díky mluvě představitelů, na kterých je vážně poznat, že nejsou Američané. To je spíše zajímavost, než kritika, ale má to něco do sebe. Ačkoli, britský přízvuk není zrovna z těch nejlahodnějších pro uši, mě nějakým zvláštním způsobem vyhovuje. U vás to však může být naopak a potom věřím, že vám i taková banální záležitost může zkazit zážitek z filmu.
Co víc k audiovizuální stránce říct, u filmu, který na ní nemusí nijak spoléhat? Snad se jen vrátím k těm zmiňovaným dlouhým záběrům, kterých jsem ve filmu zaznamenal několik a nebyly vůbec příjemné, už jenom proto, že přibližně v první polovině prakticky jen čekáte, co se bude dít, co z toho vyleze, a každý další dlouhý nicneříkající záběr vás popohání, abyste byli ještě více otrávení. Zhruba od poloviny snímku to začínají autoři trochu zachraňovat, dokonce i scénářem, nicméně je otázka, jestli to stačí, a i tady je jedna zvláštnost, nad kterou vám to nedá nepřemýšlet, a sice, že příběhová katarze se objeví v zásadě už právě přibližně v polovině filmu, to znamená někdy po 45 minutách, a vy vlastně pak čekáte, co se ještě může stát, aby to tuto katarzi přebilo. Nestane se nic.
Myšlenka
Philomena není špatný film. Jenom je škoda právě toho, že nebyl podaný vážnějším, depresivnějším, kontroverznějším způsobem, který by snad větší procento diváků utvrdil v tom, že je potřeba vůbec o něčem přemýšlet, že film něco předává, že něco zaznamenává a snaží se něco změnit, napravit. Ne snad, že by filmová tvorba takovou vlastnost vždycky musela mít, jenomže problém je, že Philomena se o vyjádření reálného problému, který je třeba řešit, snaží, a to marně, protože si člověk z kina odnáší spíše smíšené pocity laděné směrem ke komedii, než ke dramatu. A komediálně se o problémech přemýšlí jinak, než dramaticky.
Myšlenku si může člověk domyslet. Ať už bylo záměrem dát najevo, že by se nic nemělo vzdávat, protože člověk vždycky může dojít k cíli, ačkoli se to zdá ztracené, nevím. Já si z filmu odnesl jedinou myšlenku, a to pravděpodobně jen proto, že je to problém, který mě trápí už delší dobu a Philomena mi ho pouze připomněla. Tím problémem je už zmiňovaný přístup církví ke svým příznivcům. Ten je zde totiž ukázán skvěle a v pár scénách dokonce i na hranici mainstreamové snesitelnosti, ovšem bohužel je tomuto nadějnému problému podrážena autorita prolínáním s komediálně laděnými scénami, jejichž zdrojem je skoro vždycky Steve Coogan. Nevím, možná za to nemůže on, ale vždycky když se objevila scéna, která mě navnadila na další dění, přišel Coogan a můj zájem se okamžitě vytratil. Komedie prostě k takovým tématům nepatří, a když už, tak pořádný černý humor. Tohle bylo něco mezi.
Opět, pokud vás to napadne – ale nemusí, protože to není podané nijak důkladně či záměrně – můžete chvíli a trochu obdivovat Philomenu za to, že dokázala všechna ta svinstva odpustit. Kdo věří, že odpuštění vede ke štěstí, pravděpodobně na chvíli zatouží mít její trpělivost, citlivost, duševní sílu a odvahu. Ale znovu platí, že pokud nejste přemýšlivý typ a takové věci jdou mimo vás, pak máte asi smůlu a Philomena se vás emocionálně nijak nedotkne.
Vlastní názor
Já vlastně ani pořádně nevím, jak si Philomenu vyložit. Jestli je to komedie s dramatickými prvky, drama s komediálními prvky, komediální drama s hororovými prvky. Tedy, ne že by ve filmu byly skutečně hororové prvky, ale některé scény poukazující na chování církevních představitelů se trochu dotýkají definici žánru „horor“. Pokud je Philomena pojatá jako komedie s dramatickými prvky, pak se nepovedla ta dramatická část. Pokud je pojatá jako drama s komediálními prvky, pak se nepovedla ta komediální část. Takže, z poloviny se vlastně Philomena nepovedla.
Je však třeba říct, že přemýšlivé lidi trochu popostrčí k tomu, aby začali uvažovat nad krutostí církevních pravidel a nad tím, jak ortodoxní představitelé církví jednají s lidmi, jak přistupují k životu a že vlastně ničí naděje lidí jenom proto, že si někdy před tisíci lety někdo vymyslel, že by to mohlo vypadat jako slušný příběh. Abyste rozuměli, netvrdím, že nejsem věřící, ale jakákoliv církevní příslušnost, která určuje jakákoliv pravidla, šla vždycky mimo mě, a věřím, že se jedná pouze o zlodějské instituce s demagogickým cílem získat moc a majetek na základě svých rádoby morálních zásad. Máte-li stejný názor, pak vás Philomena příjemně vytočí a vzbudí ve vás emoce. Pokud je vám to jedno, pak ve vás pravděpodobně nic nezanechá.<
Shrnutí
Philomena je sentimentální a emotivní příběh. To však vůbec neznamená, že musí být nutně úžasný. Někomu, jako třeba mně, přehnaná sentimentalita nesedí, přesto je řada čistě sentimentálních snímků, které se mi vyloženě líbily. Philomeně to však bohužel kazí až příliš opatrná a předvídatelná interpretace a nesmyslné komediální prvky, které nejsou k zasmání, ale spíše ve filmu překáží. Umím si docela dobře představit, že takový neoriginální, ale alarmující příběh by byl podán daleko kontroverznějším způsobem, a pak si tedy i umím představit, že bych ho žral od začátku až do konce, za jistých okolností. Philomena je však jen průměrným filmem, na který pravděpodobně brzy zapomenete, a zanechá ve vás něco, jen pokud budete sami chtít a sami si o to řeknete. Díky Bohu, že to zachraňuje skvělá Judi Dench.
- Philomena
- Trailer
- Drama
- Stopáž: 98 minut
- Režie: Stephen Frears
- Scénář: Steve Coogan, Jeff Pope
- Hudba: Alexandre Desplat
- Hrají: Judi Dench, Steve Coogan, Mare Winningham, Sophie Kennedy Clark, Simone Lahbib, Charles Edwards, Anna Maxwell Martin a další