David Lynch je alternativní režisér, jehož výsadou je tajemno. To se mu daří vytvářet projektováním svých emocí do symbolických obrazů ve filmu. Jeho snímky jsou velmi surrealistické, vhodné pro psychoanalytický rozbor, pro diváka pak tajemné, mysteriózní a šílené, ale zároveň také velmi poučné. Jenže pro slabší povahy i nebezpečné, protože některé jeho filmy mají až neuvěřitelně autentickou schopnost nejen dočasně, ale i trvale rozložit divákovu osobnost. Filmy Davida Lynche vám zvládnou vymazat hlavu.
David Lynch se věnuje transcendentálním meditacím a dalším náboženským praktikám, jež vedou k osvícení ducha. Není tak obyčejným člověkem a už vůbec ne obyčejným režisérem. Jen málokterý filmový tvůrce je tak diametrálně odlišný od mainstreamového proudu, jako právě Lynch, a jen těžko byste hledali režiséra stylem tvoření podobného Davidu Lynchovi. A i kdybyste ho zdánlivě našli, tak nakonec stejně budete muset uznat, že každý svými díly sděluje něco jiného a někomu jinému. Filmy Davida Lynche skrývají poselství, obrovsky významnou symboliku, a jsou uměleckými díly bez výhrad.
Představme si nyní pět jeho nejmysterióznějších, nejtajemnějších a pro slabší duše i nejnebezpečnějších děl, řazených v žebříčku právě podle míry těchto hodnot v nich obsažených, nikoli podle filmových kvalit jako takových. Nicméně všechny tyto filmy jsou vysoce kvalitní i z řemeslného hlediska a rozhodně stojí za vidění, jinak byste tento článek asi nečetli.
5. Modrý samet (Blue Velvet), 1986, stupeň nebezpečí: 70%
Emocionálně neskutečně čistý příběh, jehož kostra zůstává strukturální, ale je protkána symbolickými odkazy typickými pro Lynchovu tvorbu a má jednu funkci, která se ve filmech jen těžko vyvolává – umí neuvěřitelným způsobem pracovat s atmosférou a posouvat její hranice postupně až k nesnesitelným mezím. Lynchovy filmy se vyznačují primárně právě šokující, děsivou a zároveň nějakým ambivalentním způsobem smysl dávající i nedávající atmosférou, kterou Lynch ovládá naprosto dokonale, a to právě díky tomu, že do svých filmů dává doslova kus sebe, část svých vnitřních emocí, pocitů a myšlenek, jež však zpracovává nezvyklým způsobem. Tento způsob nemusí všem sednout, ale v Modrém sametu je ještě stále v mezích a jen z dálky se dotýká hranic mezi filmem a čistou projekcí vlastních emocí.
4. Mulholland Drive (Mulholland Dr.), 2001, stupeň nebezpečí: 90%
Mulholland Drive tyto hranice již překračuje, tudíž pro slabší články by už nemusel být vždy snesitelný, nicméně ti, kteří Lynchovu tvorbu a obecně surrealistická díla milují, se při sledování tohoto snímku budou cítit jako v sedmém nebi. Mulholland Drive je naprosto nádherná, dokonale zrežírovaná ukázka toho, jak abstraktním způsobem lze pracovat s kamerou, s emocemi a s atmosférou, a jak šílené pocity může pouhý film v divákovi vyvolávat. Mulholland Drive nejen že zobrazuje lynchovskou psychosymboliku, ale dokonce na ní stojí – jak příběh, tak právě atmosféra, která je umocněná těmito symbolickými vsuvkami a jen utvrzuje vnímavé diváky v tom, že film nemusí být vždy jen filmem, ale i prostředkem, skrze nějž lze předávat autorské emoce na diváka, a to dokonce i v případě, že si to sám nepřeje.
3. Lost Highway (Lost Highway), 1997, stupeň nebezpečí: 90%
Snímek v mnohém velice podobný tomu předchozímu, kde Lynch staví na atmosféře prohloubené jeho brilantní a odpovídající režií, např. dlouhými záběry „do nikam“, děsivě vypadajícími postavami, o kterých nevíte, zda jsou nebezpečné, zda chtějí ublížit, nebo jsou tu naopak proto, aby chránili nevinné. Kontrast, který Lynch dokáže vdechnout jedné postavě, někdy hraničí se zdravým rozumem, protože obvykle zdánlivě nedává smysl a vyvádí tak diváka z míry, ale nikoli z atmosféry, kterou tímto naopak dvakrát podtrhuje. Lynch je expert na střídání emocí ve svých filmech takovou rychlostí a intenzitou, že dokáže diváka donutit během několika minut váhat mezi tím, je-li Lost Highway nejnesmyslnějším filmem, který kdy viděl, nebo naopak tím nejlepším, co mu kdy bylo zprostředkováno.
2. Inland Empire (Inland Empire), 2006, stupeň nebezpečí: 95%
Dostáváme se k filmům, které už překročily – a to o celkem velký kus – hranici únosnosti. Inland Empire je snímek, který budete buď hluboce nenávidět a kdykoliv při vyslovení toho názvu vám naběhne husí kůže, nebo jej naopak budete milovat a nechápat, jak jste si mohli někdy vůbec myslet, že David Lynch už vyčerpal veškerou svou fantazii a dále již nebude mít co nabídnout. Právě proto, že Lynch nečerpá z jiných filmů, z knih nebo z příběhů, ale ze své vlastní hlavy a osobních emocí, je jeho jezero kreativity naprosto nevyčerpatelné a s Inland Empire to dokázal. Film, který je natočený digitální kamerou, která zde znovu jen umocňuje tu děsivou, nepochopitelnou a šílenou atmosféru snímku, vám nedá zapomenout, dokud sami sebe nerozložíte natolik, abyste jej pochopili, nebo aspoň přijali. Naprostá šílenost, ale svým způsobem dokonalá.
1. Mazací hlava (Eraserhead), 1977, stupeň nebezpečí: 100%
A jsme u filmu, který je pro mnohé tou největší „magořinou“, se kterou se v historii kinematografie setkali, ale pro mnohé naopak silnou životní inspirací. A to je to, díky čemu Lynchovu tvorbu vždycky poznáte. To, jak rozděluje diváky na dva tábory – nikoli na tři nebo pět, ale na pouhé dva – ty, kteří jej milují a nedají na něj dopustit, a ti, kteří jej nenávidí a nechtějí s ním mít nic společného, ať už proto, že se jeho filmů skutečně bojí, nebo proto, že jim prostě nedávají smysl. Nicméně Mazací hlava je neuvěřitelným, nerealistickým, nečistým, nepochopitelným a hlavně nepochopeným dílem, které je kompletně poskládáno z Lynchových emocí v dobách, kdy vznikalo, což bylo neuvěřitelných 5 let. Abych to zkrátil, nebudu vůbec přehánět, když řeknu, že film Mazací hlava je vysoce nebezpečný, protože vám může doslova vymazat hlavu a kompletně a trvale rozložit osobnost, vezmete-li jej vážně – a jako že byste ho vážně brát měli. A nebo vás bude zatraceně nudit – záleží, do jaké ze zmiňovaných dvou skupin se řadíte. Takže, jestli si troufáte…
Bonus: Absurda (Absurda), 2007, stupeň nebezpečí: 100%
Přidávám ještě bonusový snímek, protože David Lynch není jen tvůrcem celovečerních filmů, ale věnuje se také natáčení krátkometrážních a někdy dokonce i animovaných děl, jež mají většinou stejné vlastnosti, jako ty ostatní, a pojí je symbolika, emoce, atmosféra, abstraktnost, zdánlivá nesmyslnost a surrealismus – Absurda je tříminutovým filmem, který se pro vás, kteří Lynchovu tvorbu ještě neznáte, může stát takovou vstupenkou do jeho světa. Tři minuty to vydrží každý, a Absurda vás může přesvědčit, je-li David Lynch naprostým géniem, člověkem na svém místě, který umí vyvolat v divákovi neuvěřitelně silné, rozporuplné a maniodepresivní emoce, a nebo jen nesmyslným, průměrným tvůrcem, který se chce odlišit, a tak si hraje na to, že jeho filmy jsou jiné, a přesto jsou jen hloupé a nudné. Pro mě už navždy bude David Lynch tím božským géniem…