„In a hole in the ground there lived a hobbit.“ Touto větou začíná nejen kniha J.R.R. Tolkiena Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky, ale také animovaný film z roku 1977, který zrežírovali Jules Bass a Arthur Rankin ml.. Vzhledem k tomu, že se k nám nezadržitelně blíží první ze tří filmů nové adaptace této knihy, rozhodl jsem se napsat pár řádků o tomto díle.
Film Hobit samozřejmě mapuje dobrodružství Bilba Pytlíka, pohodlného a zámožného hobita z velmi uznávaného rodu. Jednoho dne však do Kraje přijde Gandalf šedý, který pomáhá trpaslíkům pod vedením Thorina Pavézy najít 14. člena pro jejich výpravu, jejíž cílem je znovudobytí trpasličího pokladu a království Erebor pod Osamělou horou, o které je připravil zákeřný drak Šmak. Po tom, co všech 13 trpaslíků (Thorin, Ori, Nori, Dori, Fili, Kili, Oin, Gloin, Bifur, Bofur, Bombur, Balin a Dwalin) vtrhne do Bilbova domu, přesvědčí Bilba, aby se s nimi vydal na toto dlouhé a nebezpečné dobrodružství.
Zpracovaní filmu jako celku není špatné. Lokace, ve kterých se příběh odehrává, jsou hodně silně inspirovány ilustracemi samotného Tolkiena, takže ve filmu poznáváme obrázky z knížky. Výhrady mám ovšem ke zpracování některých postav a ras. Lesní elfové, v knize popisovaní jako vznešená rasa, jsou ve filmu zobrazeni jako zelení, shrbení, skoro skřeti. Elrond je zarostlý stařík s hvězdami kolem hlavy. Glum vypadá jako kříženec žáby a mimozemšťana a drak Šmak je sice obrovský a hrozivý, jak ho popisuje Tolkien, ale kočce hodně podobný obličej mi na vážnosti poněkud ubírá.
Příběhově je film, alespoň pro mě, zklamání. Hobit je moje asi nejoblíbenější knížka, a v téhle adaptaci je spousta důležitých pasáží buď hodně okousaná (cesta temným hvozdem) nebo dokonce úplně vypuštěná (např. návštěva u Medděda). Ale na tak krátké stopáži (77 min) to asi jinak udělat nešlo. Ale to, co z knihy zůstalo, je adaptováno celkem zdařile.
Závěrečné hodnocení je pro mě 6O%. Pokud bych nebyl zvyklý na „Jacksonovu“ Středozem, tak by to možná bylo lepší, ne o moc, protože toho ve filmu opravdu dost chybí. Pokud se tedy na Hobitovu Neočekávanou cestu těšíte tak jako já, pak je tento „animák“ takový malý, sice ne úplně špatný, ale taky ne úplně dobrý, předkrm. I přesto jsem rád, že jsem ho viděl a už se nemůžu dočkat, až se 12. 12. po půlnoci vrátíme zpátky do té, nám důvěrně známé, Středozemě.
httpv://youtu.be/3gv1qnPAiSI