Byla doba, kdy jméno Nicolas Cage znamenalo něco víc, než jen terč posměšků a parodování. Byla to doba, kdy Cage ještě věděl, co to znamená pojem “skvělý herecký výkon” a měl to štěstí, že se režisér Mike Figgins rozhodl natočit drama Leaving Las Vegas a právě Nicolas Cage byl vybrán do hlavní role, za kterou nakonec v roce 1995 dostal Oscara. Film byl natočen podle autobiografické předlohy Johna OBriena a bohužel dotočen jako památka na OBriena, který dva týdny po začátku natáčení spáchal sebevraždu.
Děj se točí především kolem zdevastovaného scénáristy Bena, kterého opustila žena a svůj smutek utápí v hodně velkém množství alkoholu. Jednoho dne dojde k myšlence, že by nebylo od věci se upít k smrti v městě hazardu Las Vegas. Souběžně s věčně opilým Benem sledujeme také osudy prostitutky Sery, uvězněné ve věčném stereotipu. Co se stane, když se dvě ztracené existence setkají?Výsledek toho tvoří celý film.
Snímek si na nic převratného nehraje, plyne poklidným tempem a přesto si dokáže získat pozornost svojí přirozeností a postavami, které chytnou, nahlodají a donutí k zamyšlení, že někteří lidé takhle dopadnout můžou. Film před vás jednoduše naservíruje dvě postavy a vy je buď odsoudíte, nebo k nim přilnete a budete se je snažit pochopit. V konečném součtu vám nějakou tu dobu zůstanou v hlavě a tím se dostávám k vynikajícím hereckým výkonům, které předvedli nejen oscarový Nicolas Cage, ale i Elisabeth Shue.
Úspěch snímků stejného tipu a ražení jako je Leaving Las Vegas z velké míry závisí na kvalitě hereckého osazenstva a v tomto ohledu měl Miek Figgins šťastnou ruku, protože Nicolas Cage tvoří jistých 60% kvality filmu. Zbytek tvoří Elisabeth Shue a kouzelná atmosféra Vegas.
Nicolas Cage se na svojí roli pilně připravoval ( na 14 dní si zajel do Irska, aby se tam mohl každý den opíjet a vžít se do role) a pilná příprava se projevila v tom nejlepším slova smyslu. Svojí roli si podmanil takovým způsobem, kterým silně navozuje dojem, že snad ani nehraje, ale sám je lidskou troskou bez chuti do života s jediným cílem… upít se k smrti. Zhruba po 10minutách přijde bod zlomu, kdy si uvědomíte, že opravdu nesledujete trapného herce, který dnes ve filmu umí jenom řvát a chovat se jako duševně nemocný, ale sledujete Cagea ve vrcholné formě a ve filmu, kde bez pochyb zahrál víc než první hereckou ligu. Jeho opilecká chůze, komolená řeč nebo pouhá ukázka toho, jak vypít polovinu whisky pár doušky to jenom utvrzuje. Navíc filmová postava, kterou ztvárňuje má takovou sbírku alkoholu, kterou by mu kde jaký alkoholik záviděl.
Elisabeth Shue samozřejmě nemá šanci zastínit skvělého Cagea. I tak zde podává skvělý výkon. Jako prostitutka nepůsobí vůbec uměle, dokonce spíše tak přirozená, až to občas není hezké. Její dialogy s psychiatrem a marná snaha přimět Bena k tomu, aby přestal pít, navodí trochu té deprese, která k takovému dramatu prostě patří. Herecky zdárně sekunduje brilantnímu Cageovi a svou postavou tvoří dokonalý proti pól.
Závěrem
Snímek má bez diskuzí své velké kvality a patří určitě mezi nejlepší svého žánru devadesátých let. Scénář je skvěle napsaný, hudební doprovod take není vůbec k zahození a mnohým odpůrcům Nicolase Cagea dokáže, že dnešní směšná napodobenina hollywoodského herce kdysi v roce 1995 uměla hrát a výkon v tomto skvělém dramatu patří k jeho nejlepším v jeho dnes už bohužel upadající kariéře.