Letošní ročník Berlinale odstartoval 9. 2. s Diane Kruger a světovou premiérou Farewell, My Queen. Já jsem do města dorazila až o pár dní později, v pondělí 13. 2., a propásla jsem tedy například premiéru In the land of blood and honey, režisérský debut Angeliny Jolie, nebo Extremely Loud and Incredibly Close s Maxem von Sydow.
Nicméně moje hlavní mise byla Meryl Streep. Meryl si na Valentýna měla přijet převzít Čestného zlatého medvěda za celoživotní přínos a zároveň uvést s Phyllidou Lloyd a Jimem Broadbentem svůj nejnovější film Iron Lady, za který získala svou již 17. Oscarovou nominaci. Lístky na ceremonii jsme koupit nestihli (online byly vyprodané během dvou minut!) a tak jsme v pondělí večer začali obhlížet terén. A ejhle, krásně nám to vyšlo a na červeném koberci jsme zahlídli J. Hurta a B. B. Thorntona, kteří přijeli uvést film Jayne Mansfield’s car. O pár hodin později se na tomtéž koberci procházel Christian Bale a cast Flowers of War. Vzhledem k tomu, že mezi těmito filmy bylo před Palastem téměř prázdno, rozhodli jsme se, že risknem příští den zajít před hotel Hyatt, kde probíhali tiskové konference. Tady přeskočím několik odstavců fanynkovského výlevu o hodinách čekání na příjezd mého idolu, příjezd, výstup z auta, rozebírání každého gesta, zkrátka všeho, co je těžko pochopitelného pro někoho, kdo si podobnou situaci sám nezažil. Zkrátka přesně před Hyattem jsme poprvé zahlídli Meryl a někteří dokonce ulovili podpis! Já bohužel takové štěstí neměla (a děkuji za to skupince „signature hunters“, kteří si jich odnesli víc než dost). Spolu s dalšími streepers (= fanouškové – především tedy fanynky – Meryl) jsme se přesunuli ke koberci, abychom si počkali na Homage ceremonii. Kolem sedmé hodiny jsme ještě byli svědky příjezdu delegace k filmu Tabu (nakonec výherce 2 medvědů). Po jejich příjezdu přišel čas roztažení bannerů a fandění. Čas jsme si zkrátili například vytvořením streepers písničkou „if you’re streeper and you know it, clap your hands“ – variací na písničku „if you’re happy and you know it“ J K naší skupince se přidávali další fanoušci a když pak přijela Meryl, naše „hymna“ byla nepřeslechnutelná! Meryl byla úžasná, přesně jak jsem si ji představovala. Byla výborně naladěná a první co udělala, když vylezla z auta bylo, že šla za námi, fanoušky. Patrně byla sama šokovaná, kolik se nás tam sešlo a jak mladí jsme J Byl to neskutečný začátek, byla tak blízko a v dalších dnech jsem dokonce na internetu našla několik fotek, na kterých mi podává ruku, což je pro fanouška jedna z nejkrásnějších věcí. Nepodepsala ale ani ťuk. Ale mám alespoň režisérku Phyllidu Lloyd a později před hotelem Regent se mi podepsal i Jim Broadbent.
Při čekání na Meryl se u nás stavil ředitel festivalu Dietrich Kosslick a rozdával nám odznáčky Berlinale a mně na tašku napsal vzkaz: „Love from Cool Berlinale 2012, dieser K.“ a od té doby jsem všechny další autogramy sbírala přesně na tu tašku. Výsledek si můžete prohlédnout ve fotogalerii J
15. 2. byla premiéra Haywire s Banderasem, Fassbenderem a Soderberghem a Carano. Na tenhle film jsem v úmyslu jít neměla, ale když se lístky nabídly zadarmo, tak jsem odmítnout nemohla. Konečně jsem viděla Palast zevnitř. Na zdech ve všech poschodích visí portéty hvězd, které se fotí při photocall (předchází press konferenci) a hvězdy je před promítáním filmu podepisují. Vskutku krásná podívaná. Jinak film nic moc, Gina Carano jde a rasí všechny chlapy, co se jí objeví v cestě. To je vše.
Další film, který jsem viděla, bylo Cherry. Jedná se o snímek z prostředí výroby porna. Vypráví příběh mladé Angeliny, která začne focením fotek, postupně se stane porno hvězdou a skončí jako režisérka těchto snímků. Film natočil Stephen Elliott podle vlastních zkušeností, jelikož sám pracoval v oboru. Jak do spolupráce získal např. Jamese Fanco nebo Deva Patela je mi záhadou.
Pátek byl zcela ve znamení filmu Bel Ami, respektive Roberta Pattinsona. Plac před Palastem byl od brzkých ranních hodin obsazen šílenými fanoušky, stejně jako Hyatt. Možná jsem do té doby neměla o Robertovi moc pěkné představy, ale když jsem ho viděla před konferencí, tak si získal nový respekt. Před Hyatt dorazil zhruba o 25 minut dřív a tento čas navíc všechen věnoval svým fanouškům, obešel zábrany kolem dokola, podepsal vše, co mu pod ruku přišlo, a kdo si řekl o fotku, tak ji má. To samé se opakovalo i večer před premiérou, kdy dokonce Robert přijel sám a teprve až všechny obešel, dorazil zbytek delegace včetně Christiny Ricci. Tím to ale nekončilo. Opět se objevil „kouzelný dědeček“ Kosslick a rozdal fanouškům lístky na speciální promítání filmu do vedlejšího cinemaXXu. To, že se tam před filmem ještě stavil Robert s Christinou, aby nám popřáli příjemnou zábavu, byl vyloženě krásný bonus.
Sobota a závěrečný ceremoniál. Sledování červeného koberce byl zážitek sám o sobě. Spousta známých i neznámých (ale o nic méně zajímavých) osobností, příjezd většiny delegací a nakonec samotné poroty, ve které letos byl například Jake Gyllenhaal nebo Charlotte Gainsbourg, a které předsedal Mike Leigh.
Vítězný film Cesare deve morire (Caesar must die) jsme sice neviděla, ale v rámci tzv. Kino Tag, jsem zhlédla další dva filmy: En Kongelig Affære (A royal affaire) a Shadow Dancer a pak najednou tu byl konec festivalu.
Berlinale je obrovský festival, člověk neví, co by měl dělat dřív. Chodit na filmy, nebo se pokoušet čekat před kobercem nebo hotely na hvězdy a sbírat podpisy? Mně v rozhodování docela pomohly ceny lístků. Oproti Karlovým Varům, kde lístek loni stál 50 korun (bez filmpassu), jsou ceny mnohem vyšší. Základní cena se pohybuje kolem 8 euro (pokud koupený přes internet + 1,5 eura) a na večerní promítání soutěžních filmů dokonce 12 euro. Stání před červeným kobercem je zadarmo 😀 Když si to tedy porovnám: na loňském KVIFF jsem byla 5 dní a viděla 14 filmů. Na Berlinale jsem byla dní 7 a filmů viděla 6 (nezmínila jsem Madisonské mosty promítané v Homage kategorii).
Výsledky všech kategorií si můžete prohlédnout na www.berlinale.de, kde můžete také najít rozsáhlou fotogalerii a videoarchiv.
