Requiem za sen (2000)

Přečtěte si

Recenze: Chicagský tribunál – Prvotřídní soudní drama

Režisér a scénárista Aaron Sorkin, který v minulosti zanechal svůj výrazný tvůrčí rukopis na takových filmových dílech, jako byla...

22 nejnovějších českých filmů na Netflixu

Netflix se snaží a do svého obsahu přidává jeden český film za druhým. Někdy je uvedení českého snímku radostnější,...

Doporučujeme 20 nejnovějších filmů do další karantény

V souvislosti s koronavirovou pandemií vláda před malou chvílí ohlásila další omezení pohybu lidí. Vzhledem k tomu, že máme...

Autor

Psát do rubriky retro o filmu z roku 2000 se možná tolik nehodí, ale myslím, že právě Requiem za sen si zaslouží, aby se na něj vzpomnělo. Je to dáno nejen tím, že v českých kinech neběžel, stejně jako předešlý Aronofského snímek Pí, ale také tím, že se jedná o mimořádnou záležitost, která se nesmazatelným písmem zapsala do historie. Nyní se na něj mrkneme podrobněji.

Requiem za sen nám vypráví příběhy čtyř osob, které se dostanou na zcestí. Sledujeme příběh vdovy v důchodu Sary Goldfarbové, jejího závislého syna Harryho, jeho přítelkyně Marion a společného kamaráda, dealera Tyrona. Sledováním těchto postav zjišťujeme, že každá z nich má svůj druh závislosti. Sára po tom, co je pozvána jako výherkyně své oblíbené televizní show se stává posedlou dietami. Vystřídá závislost na sladkém závislostí na prášcích na hubnutí. Tyron s Harrym se už nějaký pátek vozí v tvrdých drogách a Marion stejně tak. Není třeba dodávat, že cesty osudu všech postav vinou jejích závislostí se nezadržitelně blíží k tragickému a neskutečně smutnému konci.

Film začíná v létě, všechno je barevné a veselé. Postavy jsou víceméně spokojené se svými životy. Tudíž z počátku film působí jako taková vyjetá a vychechtaná pohodička. Ovšem po zhruba třetině nastává zlom. Barvy tmavnou a šednou, postavy začínají postupně přicházet o všechno, co jim bylo drahé, v zoufalství se potápí stále níže a níže do naprosté stoky. Bloudí v bezvýchodném kruhu své závislosti, která je nutí udělat prakticky cokoliv, jen aby ukojili svou chuť na drogu. Snímků na podobné téma se najde hned několik, ovšem Requiem za sen je pojat naprosto jinak, než jak tomu bývá u drogových filmů. On totiž netlačí na takovou tu moralizující pilu, varovně nezvedá prst „Hlavně nefetujte, je to špatný“ a ani se nedočkáme žádného bilancování nad životem hlavních postav. Aronofsky nás totiž vtáhne prostřednictvím subjektivního vidění do dění. My tím pádem veškeré zoufalství, pot, špínu, absťák, touhu po droze prožíváme spolu s hlavními postavami a to je snad ta nepoučnější lekce, jaké by se nám mohlo dostat.

Temná drtivost Requiem za sen tkví jak v silném scénáři, tak i v použítí neobvykle velkého množství střihu. Většina filmů má okolo 600 až 700 střihů, Requiem jich má přes 2000. A i to v nás umocňuje pocit, že jsme na tripu spolu s hlavními postavami. Zběsilý střih ve filmech ráda nemám, ale konkrétně v tomhle případě to má svůj smysl a je použit v těch správných pasážích.

Na co se rozhodně nesmí zapomenout, tak je herecké obsazení. Harryho Goldfarba ztvárnil Jared Leto, který vzal tuto roli velice zodpovědně. Zhubl 11 kilo, spřátelil se se skutečnými feťáky z Brooklynu a po dobu 30 dní si odpíral cukr a sex. Ovšem síla jeho výkonu nejvíce tkví právě v jeho mimořádných očích. Momenty, kdy se jeho nevinný pohled mísí se zoufalstvím, jsou tak působivé, že i když jeho postavu chcete od začátku odsuzovat, tak vám jí stejně bude líto. Marion zahrála vynikající a půvabná Jennifer Connelly. Překvapivě výborný výkon předvedl Marlon Wayans. Středobodem jeho kariéry jsou role ve skutečně hloupých a tupých komediích, kde ze sebe dělá buď blba nebo blondýnu, přitom právě zde dokázal, že se umí pohybovat i v dramatické poloze. Je pravda, že za svými kolegy mírně zaostává, ale přesto je jeho výkon uvěřitelný a solidní. Nejlepší výkon bezesporu podala Ellen Burstyn. A právě její dějová linie je zároveń tou nejsmutnější. Ellen byla za svůj výkon zaslouženě nominována na Oscara, bohužel jí ho „vyfoukla“ Julia Roberts za výkon ve snímku Erin Brokovich.

Zvláštní kategorií je pak hudba Clinta Mansella. Ponuré houslové tóny neuvěřitelným způsobem odráží a umocňují všechnu tu hrůzu, která se na obrazovce odehrává. Samotné scény jsou už sami o sobě na panáka, ale s přispěním skladby Lux Aeterna se stanou záležitostí na lahev rumu. Právě hudba je ta věc, kterou zmíní každý, kdo film viděl. Protože právě ona dotváří celý snímek a dělá z něj tak mimořádně působivou záležitost. Ovšem zůstává faktem, že i mimořádně depresivní.

Requiem za sen se mi vedle dvd válelo možná tak rok. Pořád jsem ho nějak opomíjela a v podstatě jsem neměla zájem se na něj podívat. Pak jsem ale viděla další Aronofského film Černá labuť a jeho originální režie se v tu ránu stala objektem mého zájmu a Requiem byl další logickou volbou. To, co následovalo, mě ani ve snu nenapadlo. Aronofsky nenatočil depresivní film, on natočil čistou depresi. Celý snímek a zejména konec mě rozložil jak lego. Právě závěrečných pár minut je směs toho nejvíce zdrcujícího, zničujícího, hrozného, smutného, šokujícího a husí kůži nahánějícího, co jsem snad kdy viděla. Všechno navíc 1000x znásobeno hudbou Clinta Mansella. Z Requiem za sen jsem se dostávala asi cca 3 dny, tím myslím tu nejhorší depresi. Snímek je ve mě dodnes a už nikdy nezmizí.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno

VOD

Čtěte také