14.říjen 1994 byl dnem, kdy se zrodil kult. Kult jménem Pulp Fiction – jeden z nejvlivnějších a nejslavnějších snímků všech dob a Quentin Tarantino se díky němu už navždy zapsal mezi významné režiséry. Krom všech superlativů je Pulp Fiction i jedním z nejkontroverznějších filmů, jelikož jeho diváci ho buď milují anebo nenávidí.
Pulp Fiction:Historky z podsvětí nemá pevnou lineární strukturu, ale je to sbírka propojených příběhů se vzájemně propletenými zápletkami odehrávajícími se v různém čase. Hlavní postavy se pohybují ve světě drog a zločinu. Spojujícím článkem každého příběhu je Vincent Vega. On a jeho partner Jules jsou zabijáci pracující pro Marcella Wallace a film převypráví příběh o tom, co se stane, když se jednoduché věci jako rande, podplacený zápas, loupež v bistru nebo vrácení špinavého prádla neodehrají přesně podle plánu.
První dojem může zanechat pocit, že nejde o nic výjimečného, zajímavého nebo dokonce zábavného. Ale to by nesměl být režisérem a hlavně scénáristou geniální Quentin Tarantino. Někteří odpůrci teď možná tázavě zvedají obočí „Pošuk Quentin a génius?“ Ale opravdu je to tak a to doslova. Tarantino se může pyšnit IQ dosahující k číslu 160 a vlastně od toho se odvíjí všechno. A tím se dostáváme k tomu nejdůležitějšímu, co dělá z Pulp Fiction tak britalní záležitost – ke scénáři. Kromě toho, že je svým způsobem extravagantní, tak je i mimořádně chytrý a inteligentní, zahrnující snad ty nejzábavnější dialogy. Rozhovory hlavních postav jsou téměr z 99% v podstatě o ničem, ale jsou tak perfektně zvládnuté a nabušené hláškami, že se ani na moment nebudete nudit. A o to jde v první řadě. Tarantino nechtěl moralizovat, nechtěl řešit všechny problémy světa, chtěl zejména své diváky pobavit a podařilo se mu to na výbornou. Stačí vzpomenout úvodní scénu – Vincent a Jules jedou v autě, v kufru celý zbrojní arzenál, chystající se oddělat pár týpků a oni s naprostou vážností debatují o tom, jak si v Holandsku dávají na hranolky místo kečupu majonézu. Netypické, možná divné, rozhovor absolutně nekorespondující se situací, ve které oba dva jsou, ale nesmírně zábavné. A v tomto duchu se nese celý snímek.
Kromě již zmíněného scénáře, dialogů a hlášek se Pulp Fiction honosí úžasným hereckým obsazením. vincenta Vegu nezapomentutelným způsobem ztvárnil John Travolta, který se díky této roli opět vyšvihl mezi hereckou elitu. Dále tu máme experta na Ezechiela 25:17 Samuela L. Jacksona alias Julese Winnfielda. Drsňáckého Butche v podání Bruce Willise. Roztomilou a drogy milující Miu Wallace zahrála Tarantinova múza Uma Thurman. Harvey Keitel byl odsazen asi do té nejgeniálnější postavy pana Wolfa. V neposlední řadě se ve snímku objeví Tim Roth a Amanda Plummer jako Pumpkin a Honey Bunny a Ving Rhames jako Marsellus Wallace. Velký podíl na úspěchu má rozhodně herecké obsazení.
Pulp Fiction má velice svérázný a osobitý styl a né každý si k němu najde cestu. Ale komu Quentin Tarantino padne do noty, tak ho bude milovat prostě navždycky. Možná jako je to u mě. Pulp Fiction jsem si zamilovala na první pohled a dodnes na něj nedám dopustit. Je pro mě klenotem, nástrojem ke zvednutí nálady, po filmařské stránce perfektně zvládnutým snímkem s nezapomenutelnými hláškami, lehce trhlými postavami, výbornými herci a excelentním soundtrackem. Otázka na závěr – může vlastně chtít divák víc? 🙂
P.S. – matematika podle pana Wolfa – „máme tu auto plus tělo mínus hlava v garáži“
A zajímavost na úplný závěr: Pulp Fiction získal v r. 1994 Zlatou palmu na filmovém festivalu v Cannes. Porotě, která cenu udělila, předsedal sám Clint Eastwood.