Osmdesátky. Byla to prazvláštní léta. Všude samé barvy, dlouhé vlasy, upnuté kalhoty, odporná generace Mustangů, rádia plná Jacksona, Prince, Duran, Duran a Beastie Boys. Jenže mě nezajímají ani kalhoty, ani to jak nechutně vypadal Mustang a ani to, jak král popu ovládal hudební žebříčky. Já se podívám na zoubek filmům. Ve světě filmu všichni žrali Indianu Jonese, Star Wars, Návraty do Budoucnosti, Top Gun a podobné, ale ani jeden z nich nebude náplní tohoto vzpomínkového článku. Existuje totiž několik kultovních teen komedií, které v té době vznikly. Já si vezmu do parády jednu z nich, mou oblíbenou. Ferris Bueller’s Day Off. Neznáte? Nevadí.
Sám jsem o tomhle filmu neměl tušení. Pak jsem ho objevil v jedné diskuzi a po několika dnech váhání jsem se na něj vrhnul. Byl to šok, protože jsem 80s nezažil a bral jsem je za takové to sémě dobrých filmů, které ale nevyhledávám. John Hughes to však spolu s Matthew Broderickem změnili. Proč?
Ferris má prostě všechno pěkně připravené a pojištěné. Ráno se probudí a čeká ho zatraceně super den. Zahraje před rodiči, že je nemocný, ve školním počítači upravuje data, jak se mu zachce, dostane ze školy svou přítelkyni a vykope z postele svého nejlepšího kamaráda. Jezdí ve Ferrari, posedí si v luxusních restauracích, jdou na baseballový zápas, „zpívají“ na slavnostních průvodech (památná scéna) a divák se baví s nimi. Jenže Ferrise se snaží dostat ředitel školy, který je posedlý myšlenkou prokázat, že chlapec jen simuluje. Stejně jako jeho sestra (Jennifer Grey), která už má bratra plné zuby. Těch sto minut uteče neuvěřitelně rychle, když je film narvaný pohodovou a uvolněno atmosférou, děj plyne bez zádrhelu a všechno funguje jak má. Tohle totiž spousta současných direct-to-teen filmů postrádá. Všechny ty Sexy Party, Supersvůdníci a Loudilové si v tomhle směru neumějí poradit a plácají se v tom jako ryba na suchu. Stojí většinou na třech dobrých vtipech a čekání na další gag už prostě není sranda. Nejsou to filmy zábavné na sledování (samozřejmě vycházím z těch tří zmíněných). K tomu ještě film Johna Hughese nepostrádá sympatické hrdiny, což se cení. Protože část současné komediální scény stojí na těch stejných lidech pořád dokola.
Proto bych se nebál toho, jak je Ferris starý. I dnes působí svěže a hlavně zábavně. Je to hodně přehlížený film, který si to v žádném případě nezaslouží. Udělejte si čas a užijte si Den volna Ferrise Buellera.
PS: Kdyby tak Charlie Sheen věděl, jak dopadne. Tahle skutečnost udělala nechtěně jednu z nejzábavnějších scén filmu. Drugs?