Filmovka už láká tisíce diváků na nejrůznější projekce a já jsem u toho nemohl chybět. První várka se nesla především ve znamení české tvorby.
Solomamma (2025)
Norská dramedy sleduje Edith, která nemá partnera, ale chce dítě. Podstoupí proto umělé oplodnění. Několik let žije se svým malým synkem bezstarostný život. ale to se změní v momentě, kdy se dozví náhodou totožnost dárce spermatu. A to nejen její život nečekaně zkomplikuje…
Snímek natočila Norsko – francouzská režisérka Janicke Askevoldová. Ta se již ve svém celovečerním debutu Spolu sami věnovala tématu partnerských vztahů. Tehdy své postavy umístila na odloučený venkov u norského pobřeží. Oba filmy spojuje komornost a velká míra citlivosti. Při psaní scénáře k filmu Solomamma Askevoldová vycházela z důkladných rešerší a rozhovorů se ženami po celém Norsku. Cenným materiálem byly také podpůrné internetové skupiny – mimo praktické informace a rady tam ženy mezi sebou sdílejí osvědčené dárce. A tato důkladná rešerše je na filmu vidět. Režisérka přistupuje také k takto citlivému tématu s respektem. Odlehčuje ho, ale decentně a diváka pobaví i poučí zároveň.
Hlavní ženskou roli ztělesnila herečka Lisa Loven Kongsliová. Ta zazářila ve vítězném filmu letošního filmového festivalu v Cannes v dramatu Fjord. Edith ztvárnila uvěřitelně a soucítíte s ní. A to navzdory tomu, že některá její rozhodnutí nebyla rozhodně správná. V hlavní mužské úloze se pak objevuje současná hvězda norského filmu Herbert Nordrum, kterého diváci mohou znát například z filmů Nejhorší člověk na světě a Hypnóza. A u něj platí stejně co u jeho herecké kolegyně, roli mu věříte. Oba zahráli své úlohy zdatně a možná i díky tomu, že dosud nemají tak známé obličeje, se s jejich postavami lépe ztotožníte.
Solomamma je v podstatě mixem dvou žánrů. Na první pohled se tváří jako klasická romantická komedie s možná trochu netradiční premisou. Ale pod pokličkou toho ukrývá mnohem více. Je totiž především takovou společenskou platformou sloužící k diskuzi o anonymním darování spermatu a matkách samoživitelkách. Co je nutné vědět o anonymním dárci spermatu a co je už za hranou? Proč většina lidí podle tohoto filmu vnímá matky samoživitelky jako něco nonkomformního?
Sedmikrásky (1966)
Citlivost a komornost z Norska nahradila československá destrukce a rebelie. Dvě mladé ženy se rozhodnou být zkažené, protože přesně takový je v jejich očích svět kolem nich. A tak začnou hledat jakoukoliv legraci a způsoby, jak škodit všem okolo. Z postarších pánů tahají večeře zdarma než je posadí na vlak, hrají si s city naivního mladíka nebo okradou dobrosrdečnou toaletářku.
Režisérka Věra Chytilová vytvořila provokativní oslavu svobody. Hravý scénář, na kterém se podílela společně s Ester Kumbachovou, boří jakékoliv zajeté pořádky stejně jako jeho hlavní hrdinky. Sedmikrásky jsou plné až dadaistických scén, jejichž stylizace je ještě podtržená střídáním nejrůznějších barevných palet. Barevné scény rázem mizí a nahrazují je různé odstíny nejrůznějších barev stejně jak to dělá Limonádový Joe. Jitka Karbanová a Jitka Cerhová si role dvou rebelek užívají a je vidět, že je natáčení bavilo. A pobavený bude i divák, i když se na filmu podepsal zub času. Některé scény v dnešní době už tak nešokují a dílu přece jen chybí nějaká narativní struktura. Ale i přesto jde o zdařilou podívanou.
Klauni (2013)
Jiří Lábus je pro většinu z nás hlavně Rumburak z Arabely. O tom není sporu. Ale pohádkový padouch není jediná rovina, kterou měl zmíněný herec možnost ukázat. Vedle toho měl i cit pro to diváka rozesmát, jak ukázal s Oldřichem Kaiserem v Zeměkouli. A právě s ním si střihnul dvě ze tří hlavních rolí v komediálním dramatu Klauni. To je o třech stárnoucích klaunech, jež po letech znovu svede dohromady návrat z emigrace, nemoc a nevyřešené křivdy.
Scénář napsal Petr Jarchovský a to je silný kalibr. Jeho jméno totiž najdete u takových hitů jako jsou Šakalí léta, Pelíšky, Pupendo nebo Želary. A svůj um ukázal i tady. Klauni se sice podle základní premisy i obsazení tváří jako komedie, ale úplně tomu tak není. Jde spíše o takovou tragikomedii. Nechápejte mě špatně, vtipných scén je tu dost. Ale nehrají první housle. Ty hrají především témata jako výčitky, závist a odpuštění. A ústřední herecké trio je dokáže skvěle prodat. Lábus a Kaiser tady dokazují, že nejsou jen baviči a když je třeba, hrají jak o život. Ostatně Jiří Lábus si za roli v tomto filmu vysloužil Českého lva. České dvojici zdatně sekunduje francouzský herec Didier Flamand, kterého velice dobře nadaboval Zdeněk Maryška.
Příběh a herecké obsazení nejsou jediné, co stojí za zmínku. Film totiž vznikal v koprodukci čtyř zemí (Česko, Slovensko, Finsko a Lucembursko) a v každé z nich se natáčely některé scény. A podobný mix byl i na place – Klauni jsou prošpikované herci a herečkami různých národností. A to určitě nebyla sranda to všechno dát dohromady. Naštěstí vše řídil režisér Viktor Tauš, který dal dohromady parádně fungující celek. Za zmínku stojí také výborná kamera Milana Chadimy. Jeho kompozice a originální záběrování posouvají film na vyšší úroveň. Klauni sice zaujali kritiky (právem), ale u diváku neprávem propadli. Je to příjemné dílo, které skrývá víc, než se na první pohled zdá.
A to je z první várky filmových zářezů na LFŠ vše.
