DCEU bylo nesourodým mišmašem, který držel pohromadě spíš silou vůle fanoušků a na každý úspěšný projekt připadal stejnou měrou průšvih. Přiznám se, že když se ke kormidlu filmového DC dostal James Gunn, za dosavadními snímky udělal silnou čáru a odstartoval úplný restart, začal jsem se na nové projekty opatrně těšit. Byť s určitými obavami. Jedinečnému tvůrci, který natočil bez debaty nejlepší snímky celého MCU, jsem zkrátka na jeho nové pozici věřil. A vlastně stále věřím. Jeho Superman pak sice nebyl dokonalý, ale byl v něm jasně zřetelný odlišný tón vyprávění a jako začátek nového filmového universa fungoval vcelku slibně. Snímek nám pak zároveň představil i Kal-Elovu sestřenici Karu Zor-El, jež je známá jako Supergirl. Jak se vydařilo rebelské pojetí superhrdinky se stejnými schopnostmi, jako její slavnější příbuzný?
Začněme obsazením. Hlavní roli získala talentovaná Milly Alcock, jež upoutala zejména svým výkonem v první sérii Rodu draka. Její ztvárnění titulní hrdinky mě osobně bavilo už ve zmíněném Supermanovi. O to víc mě překvapilo, že ve svém vlastním filmu vlastně hraje tak trochu druhé housle. Tvůrci se možná až příliš křečovitě snaží vymanit z tradičního superhrdinského mustru, pročež se inspirují komiksy od scénáristy Toma Kinga. Snaha je to sympatická a vlastně oproti “skautíkovi” Supermanovi i dává smysl.
Značnou část filmu tak Karu sledujeme se silnou kocovinou, jak se protlouká po barech a zapíjí žal i pocit, že po opuštění toho, co zbylo z Kryptonu vlastně nikam nepatří. Zároveň sledujeme linku dívenky, která přišla o rodinu a touží po pomstě. Právě tyto dvě postavy se setkají a jejich příběhy slouží jako vzájemné paralely, kdy se Kara snaží zachránit dívčinu nevinnost a díky tomu se vyrovnává s vlastními prodělanými traumaty, aby nakonec mohla přijmout vlastní identitu tak trochu (anti)hrdinky. Motivace Supergirl pro celý střet se záporákem je zpočátku s trochou nadsázky z velké části podobná jako u Johna Wicka. A vlastně se tak opakuje i jedna z vedlejších linií Supermana, točící se okolo Krypta. Osobně mě mrzelo, že superpes nedostal žádnou zajímavou akční sekvenci, zatímco v předchozím filmu jich měl hned několik. Ale co už.
Hlavní záporák je jedno velké chodící zklamání, a v zásadě ho definuje jen to, že je slizký, rád jí (prakticky v každé scéně z nějakého důvodu něco pojídá nebo pije) a jeho důvod, proč dělá to, co dělá, je asi ten, že ho prostě baví být zlý. Vyloženě mě mrzela nepříliš dobře natočená a sestříhaná akce, která je opravdu nepřehledná a hektická. Občas jsem musel vyloženě odhadovat, co se děje. Což je obzvláště škoda díky tomu, že tady máme jako jednu z vedlejších postav Loba, od jehož debutu na plátně jsem si sliboval hodně a po projekci se nemohl zbavit dojmu, že toho vlastně moc nepředvedl. Posledních patnáct minut slávy v podobě akčního finále pak působí jak ze Snyderovy éry. A to ve špatném slova smyslu. Jestli má nový start komiksového universa spočívat v tom, že dostaneme koňskou dávku toho, co jsme v kinech už vídali poslední roky, svědčí to přinejlepším o únavě materiálu…
Pod nálepkou rebelství a odlišného zasazení se nachází prachobyčejně tuctový superhrdinský snímek. James Gunn o tomto snímku prohlásil, že původně neměl být druhým projektem vznikajícího universa, ale nakonec ho scénář bavil natolik, že se rozhodl jej upřednostnit a vydat film co nejdříve. Upřímně moc nechápu, co ho tolik nadchlo, protože celý film je naprosto obyčejnou podívanou, kterou jsme v rámci žánru viděli už mnohokrát.
Potenciálně zajímavé zasazení i pojetí hrdinky se bohužel tvůrcům v čele s režisérem Craigem Gillespiem tak nějak rozsypalo pod rukama. Největší devizou tohoto filmu pro mě osobně je, že se nějak povedlo, aby Supergirl byla vedlejší postavou ve svém vlastním sólovém filmu. Což je tak trochu smutné. Několik málo originálních nápadů (vliv barevných sluncí na Kařiny schopnosti, mimozemské prostředí jako vystřižené z nějaké vedlejší epizody Mandaloriana, střípky “gunnovského humoru” zejména v sekvenci s vesmírným MHD) se ztrácí v nezajímavém příběhu s motivy hledání sebe sama, vyrovnání se s traumaty, pomsty a toho, jak nás zanechá prázdné.
Verdikt
Co snímku vyloženě podtrhává nohy, je nepříliš dobře natočená akce, která je tak hekticky sestříhaná, že místy budete jen odhadovat, co se na plátně děje. Což nakonec vrcholí ve finále, jež působí jako by jej natočil Zack Snyder během své éry. Obzvláště mě zamrzela nevyužitost Loba, který byl s obsazením Jasona Momoy ultimátním fanservisem. A ve filmu nakonec tak nějak… je. Snad ho v budoucnu dostaneme více. Totéž bych si vlastně přál i u samotné Supergirl, protože ačkoliv mě její sólový snímek příliš nebavil, obsazení Milly Alcock bylo rozhodně trefou do černého. Nu což, tak snad alespoň chystaný Clayface s prvky body hororu přinese kýžený svěží vítr do superhrdinského žánru…
