Yorgos Lanthimos je výrazný, původem řecký režisér, který naposledy vyloženě zabodoval snímkem Chudáčci. Barvitá, takřka zemanovská variace na Frankensteina, sledující úděl samostatné ženy ve společnosti vynesla snímku hned čtyři oscarová ocenění, včetně sošky pro Emmu Stone za hlavní roli. Následovaly vlažněji přijaté Milé laskavosti. A nyní je tu Bugonia. Snímek, v němž se srazí dva světy ve chvíli, kdy se dva bratranci, věřící konspiracím rozhodnou unést ředitelku vlivné farmaceutické firmy v přesvědčení, že je představitelkou mimozemské rasy. Jak se film vydařil?
Předně se jedná o komorní podívanou. To ale vůbec nevadí. Celému filmu totiž víceméně kralují herecké výkony dvou skvěle obsazených rolí. Dvou výrazných protipólů. Chladné a racionální, vlivné ženy jménem Michelle a konspirátora, pohlceného do vlastních bludů. Mozek operace, sečtělý Teddy ji unesl spolu se svým opožděným bratrancem Donem. Podle něj je žena příslušnicí rasy Andromeďanů, kteří chtějí zničit Zemi. Jejím prostřednictvím chce s vyspělou rasou vyjednávat. Takto se snímek většinu času jeví, atmosféra i napětí skvěle gradují a tvůrci se nebojí dovádět mnohé linky ad absurdum. Film má tak slušné tempo a i přesto, že v něm v zásadě vystupují jen tři postavy, to zejména díky výborným hereckým výkonům Emmy Stone (kterou už můžeme s klidem označit za Lanthimosovu dvorní herečku) a Jesseho Plemonse vůbec nevadí.
Bylo by chybou chápat postavy bratranců jako nějaké magory, blázny nebo pomatence. Myšlenka za tímto titulním střetem a celou premisou je totiž mnohem hlubší. Ukazuje, kam nás může dohnat frustrace a pocit, že nás svět zavrhnul. Protože konspirátor se ještě nemusí rovnat špatný člověk. Film je temnou společenskou satirou, odrážející rozpolcenost současného světa. Zároveň ukazuje, kam může vést nedostatek empatie a sociálního cítění protistrany. A taky, a to především, je neskutečně zábavný. A vrstevnatý. Inteligentní, podvratný.
Bugonia v sobě nese prvky psychologického thrilleru, ale i sci-fi. Ukazuje, že i pomatenost může mít racionální základ. Snímek zpočátku naoko průhledně rozdá karty, jen abyste byli postupně čím dál víc zvědaví, jak se to celé vlastně vyvrbí. A byť závěrečné vyústění vlastně není ani tak překvapivé, rozhodně je překvapivé že se tvůrci tímto směrem rozhodli jít. Samotný název filmu je spojený se včelami a zvláštní středověkou praktikou, kdy se věřilo že včely se rodí z mrtvého kravského těla.
V jistém směru se může jednat o analogii, možná i poněkud doslovnou, protože ten chytřejší z obou bratranců chová včely a právě jejich úbytek dává za vinu právě takovým firmám, jaké Michelle vede. Snímek má opravdu více vrstev a zatímco zprvu se nám konspirátoři jeví jako blázni, čím víc se o nich a věcech, co je potkali dozvídáme, tím více s nimi soucítíme. To ale i s Michelle. Hra na kočku a myš se různě přelévá, využití psychologie a kalkulovaných korporátních praktik se tváří v tvář hrozbě a někomu, kdo věří že jste mimozemšťan vyplácí.
Jak postupně vše spěje k závěru, šrouby se utahují a houstnoucí zápletka se překlápí do groteskní absurdity (která přitom v jádru až tak absurdní není), je dost možné že vás čekají i pobavené záchvaty smíchu. Tedy pokud máte smysl pro trochu více černý humor. Perlička na závěr? Za zmínku stojí, že se vlastně jedná o americký remake jihokorejského snímku Jigureul jikyeora! Ostatně, pod scénářem je v obou případech podepsán Joon-hwan Jang.
Verdikt
“Mimozemšťani nemůžou za naše po*raný životy! Nebo můžou?!”
Není to tak výpravné jako Chudáčci. O to ale možná v některých ohledech sevřenější a silnější zážitek máme před sebou! Yorgos Lanthimos se překonává a servíruje nám sevřenou, napjatou a přitom vtipnou a po čertech zábavnou satiru, jež si nebere na paškál jednu konkrétní skupinu lidí, ale spíš kritizuje dva nesmiřitelné protipóly a celkovou vyhrocenost. Jeho Bugonia je chytrá, skvěle napsaná, zrežírovaná a v neposlední řadě i zahraná.
Čtěte také: Svět zachvátila apokalypsa štěstí. Nejoriginálnější sci-fi seriál roku konečně dorazil online
Snímek je především hereckým koncertem Emmy Stone a Jesseho Plemonse, na nichž komorní počin stojí i padá. Celý film je opravdu chytrý, umí tnout do živého, ale i rozesmát a samotné finále je vyloženě vydařenou třešničkou na dortu. Potěší i pro režiséra typický cit pro absurdní nadsázku, ale i drsnější výjevy, které umí vzít dech. Čekejte skutečný ohňostroj emocí a opravdu vtahující atmosféru. Místy temnou, místy podvratnou. Rozhodně před sebou máme jeden z nejvýraznějších počinů roku, na který se určitě vyplatí vyrazit do kina.
