Padesát. Kulatiny, které možná neocení narozeninoví oslavenci, ale organizátoři festivalů určitě ano. Na takové číslo není lehké dosáhnout a tak může Letní filmové škole v Uherském Hradišti leckdo závidět. Závidět jí mohou i nabitou plejádu filmů, které první dny kraloval režisér David Lynch.
Oslavy festivalu jsem zahájil lehce historickým exkurzem do Tuniska. Čtyři sestry (snímek nominovaný na Oscara za celovečerní dokument) totiž vypráví reálný příběh dvou sester, které opouštějí rodinu, aby se po pádu tuniského diktátora přidaly k Islámskému státu. Režisérka Kaouther Ben Haniaová se rozhodla zkombinovat dvě formy – do rozpadlé rodiny postihnuté ztrátou dvou dcer zakomponovala najaté herečky. Ty se tak zapojí do vzpomínání matky i zbývajících dcer. Díky tomu se nám dostává zajímavého netradičního – na jedné straně tu máme adaptaci reálné události a k tomu ještě dokument. Matka interaguje jak se svými skutečnými dcerami, tak s herečkami. S těmi inscenuje vzpomínky. Společně se snaží přijít na to, co vedlo dvě nejstarší dcery z celkových čtyř k tomu, že se vydaly na takto morbidní cestu a staly se členkami radikálního fundamentalistického hnutí. Snímek zaujal kombinací dvou forem vyprávění. Ale přináší to i úskalí – občas se můžete ve scénách trochu ztrácet, jelikož reálnou matku nahrazuje v určitých momentech také najatá herečka. Navíc čistě z osobního hlediska mi není sympatické, že se matka společně s dcerami smějí nad tím, když jim před lety nadávala do „cour“ a pravidelně je mlátila. Ale hodnotíme tady filmy, ne její život.
A po Tunisku následoval přesun do Ameriky. A to za jedním z nejvýraznějších režisérů vůbec – Davidem Lynchem. Jeho Modrý samet už v prvních minutách naznačuje, že i ve zdánlivě idylickém předměstí se skrývá velké nebezpečí. A tak se o pár minut později vydáváme na pouť plnou podivných postav a typicky lynchovských záhad. Role hlavního záporáka se zhostil Dennis Hopper. A nutno podotknout, že jste mu jeho psychopatického a násilníckého Franka skutečně věřili a šel z něj mráz po zádech. Zahanbit se nenechal ani Kyle MacLachlan (ten v poslední době se blýsknul v seriálovém Falloutu). Jeho Jeffrey vypadá sice jako klaďas, ale občas na povrch vyplují také jeho temné stránky. Modrý samet je typickým dílem svého režiséra- ukrývá několik vrstev, které odkrýváte s každým dalším zhlédnutím. Zdánlivě pitomé dialogy jsou ve skutečnosti tak jednoduché naschvál a režisér se tím jen vysmívá určitým stereotypům. Zkrátka David Lynch se vším všudy. Film si užijete a ústřední píseň prolínající se celým filmem rovněž.
A cestování napříč kontinenty neskončilo ani s další projekcí. Japonský režisér Jasudžiró Ozu se v Tokijském sboru inspiroval těmi nejznámějšími legendami němé grotesky – Charliem Chaplinem a Haroldem Lloydem. Namísto romance ale zvolil poněkud depresivní motiv – ústřední postava totiž hned v první třetině filmu ztratí práci. Namísto smutku a oprávněných nejistot hrdina prožívá spíše humorné momenty. Ozu se snažil vytvořit stejně vtipnou grotesku jako zmínění pánové, ale nepovedlo se mu to. Vtípky zůstaly někde na půli cesty. Víte, že úplně hloupé nejsou a mají potenciál pobavit, ale něco jim zkrátka chybí. Na LFŠ je zvykem, že němé filmy doprovází hudba a jinak tomu nebylo ani u Tokijského sboru. Hudební doprovod zajistila brněnská kapela Whyowhy. A její hudba byla povedená. Oceňuji i to, že se do melodií občas vkradl i zpívaný projev. Ten však nebyl rušivý a hezky na dané scény seděl.
A první report zakončím stejně jak jsem ho začal – Davidem Lynchem. Tentokrát Zběsilostí v srdci. Ta je oproti Modrému sametu více chaotickým počinem, který kombinuje několik žánrů. Mísí se zde prvky komedie, love- story, roadmovie, krimi a najdeme zde i prvky thrilleru. Záhad tu tolik není, ale Lynch se opět mohl opřít o silný herecký ansámbl. Laura Dernovvá opět zamotává hlavu hlavnímu hrdinovi a z Modrého sametu se vrátila i Isabella Roselliniová. Ty doplňuje Nicolas Cage v roli drsňáckého Námořníka. Ten je sice možná v jádru dobrák, ale nechá se snadno zkazit špatnými lidmi ve svém životě. A za to platí několika pobyty ve vězení. A nelze zapomenout ani na Willema Defoe, který se tady stal pěkně velkým slizounem. Zběsilost v srdci sází spíše na odlehčenější notu a oproti předchozímu Lynchově filmu mě bavila trochu méně, ale pořád je to dost kvalitní snímek. Oceníte zde dobře napsané i zahrané postavy a budete žasnout nad bizarními výjevy, které si režisér pro diváka připravil.
A to je z prvních dvou dnů na LFŠ vše.
