Recenze: Ještě máme čas – Emotivní drama o otci a synovi

Přečtěte si

Autor

Tomáš Lesk
Jsem pisálek, snílek, knižní a filmový skoro-všežrout se slabostí pro tvorbu Quentina Tarantina, mimo jiné pak pro seriál Doctor Who. Mám zarytou nenávist vůči béčkovým slasherům a špatně použité třaslavé kameře. Ve volném čase píšu o filmech, komiksech a knihách, čtu a zírám.

Herec, fotograf, básník, vydavatel, malíř a teď dokonce ještě režisér a scénárista; Viggo Mortensen. Skutečně muž mnoha talentů, který už brzy vstoupí do kin se svým debutem, v němž ztvárňuje i jednu z hlavních rolí. Jak se známému a oceňovanému umělci podařilo drama o vztahu otce a syna, inspirované jeho vlastním dětstvím a dospíváním?

Celý film je vlastně možné považovat za jakýsi portrét dvou mužů a jejich životního příběhu, zároveň ukazuje stinnější stránky stařecké demence, se kterou se otec hlavního hrdiny potýká. Plete si lidi, jména a místa, občas zapomíná, kde je. Do toho se nemůže vyrovnat se synovou homosexualitou. Zahořklý, starý a na vše nadávající muž, který na nikoho nebere ohledy a nikdy se za nic neomluvil, je tak zároveň i jakýmsi pomyslným antagonistou, stojícím v protikladu k tolerantnímu synovi, jenž se rozhodl otci ve stáří pomoci přestěhovat se z farmy v chladné oblasti do slunné Kalifornie. Tak by se dala asi v zásadě shrnout dějová kostra filmu, na kterou se nabalují další menší podzápletky a dramata.

Foto: Modern Films

Scény z přítomnosti jsou pravidelně prokládány retrospektivními vzpomínkami na minulost, které jako kousky skládačky doplňují a dotvářejí jednu rodinnou historii. Historii, v níž byl otec patriarchou rodiny, která se postupně rozpadla. Postavy otce a syna vlastně fungují i jako jakási paralela na pohledy na svět. Starý, na vše a všechny nadávající pán s počínající stařeckou demencí tu zosobňuje tradiční model konzervativního farmáře, zatímco jeho syn zase progresivní, liberálnější styl života. Zda je tento možná až přílišný kontrast nutný, jsem se párkrát v duchu sám sebe ptal. Zrovna tak jako mi na mysl vytanula ještě jedna otázka –  byla ona homosexuální linka nutná, když snímek vychází z Mortensenova života? Není ve filmu vlastně úplně zbytečně? Těžko říci, jsem si ale skoro jistý, že by celý snímek fungoval docela dobře i bez ní. Časté skoky mezi přítomností a minulostí jsou vlastně snahou o zachycení momentu, kdy se vše pokazilo.

Foto: Modern Films

Takových okamžiků je ve snímku víc, a je vlastně jen na divákovi, který si vybere. Film se rozhodně nebojí vykreslit jednu rodinu se všemi negacemi a lidskými chybami. Vlastně mi jako nejsilnější přišly právě ony vzpomínkové scény, jež s sebou často nesly i obrazovou hloubku a dle mého jsou na celém počinu zdaleka nejlepší. I přes to, že kupříkladu závěrečná hádka mezi hlavními charaktery je opravdu skvěle zahraná. Ačkoli by se určitě dalo struktuře vyprávění vyčítat, že starého pána vykresluje příliš negativně, jsou tu i moc hezké momenty, které ho ukazují v lepším světle. Ať už jde o vlastně docela přátelský vztah k vnučce (adoptivní dceři jeho syna), nebo loučení se na samotném konci snímku, které v sobě nese jistý náznak usmíření a pochopení.

Foto: Modern Films

Je také zajímavé sledovat proměnu z rázného a pevného muže, který ovšem svou rodinu miluje (jen tak trochu postrádá schopnost kompromisu a empatie) v homofobního a na vše nadávajícího starce. Filmu místy nechybí nadhled a špetka humoru, ale i vyloženě milé scény právě z dětství Mortensenovy postavy, kdy společné zážitky s oběma rodiči vyloudí úsměv na tváři. Po řemeslné stránce se této podívané rozhodně nedá moc vytknout. Zvláště kamera a celková obrazová stránka filmu je v některých scénách, poskytujících jistý vhled do zmatené mysli starého, nemocného pána, ztrácejícího se v prolínajících se vjemech a vlastních myšlenkách opravdu nádherná a názorná.

Foto: Modern Films

Verdikt

Ještě máme čas je dramatem, které dost možná až příliš odráží fakt, že se jedná o režijní debut. Viggo Mortensen natočil ryzí a hluboce osobní příběh, který sice skýtá několik krásně, až umělecky laděných záběrů a scén, dějově však klouže po povrchu. Vyjma nosného tématu vztahu mezi otcem a synem (který stojí a padá na výborném herectví právě Mortensena a Lance Herriksena) vlastně nemá tolik co nabídnout. Tedy má – po vyvrcholení konfliktu v závěru přináší jakýsi zvláštně nenaplněný pocit vnitřní prázdnoty a melancholie. Snímek je skvěle zahraný i natočený, scénáři však chybí dynamičnost a nějaký výraznější moment, který by mě přikoval k sedačce. Ač herci hrají jako o život, jsou jejich postavy jen jakýmisi jednorozměrnými, až příliš jasně načrtnutými karikaturami. A to je pro dramatický film málo. Vše je nadprůměrné, ale zvolené téma není dostatečně podmanivé na to, aby diváka nadchlo, stopáž je příliš dlouhá a film jako celek vlastně nesděluje nic, co by její rozsah opodstatňovalo. I tak ale bude rozhodně zajímavé sledovat, kam se Viggo jako režisér coby renesanční a nadaný člověk posune v případném dalším filmovém projektu.

Ještě máme čas / Falling
Trailer
Kanada, Velká Británie, Dánsko 2020, 112 min
Drama
Režie: Viggo Mortensen
Hrají: Viggo Mortensen, Lance Henriksen, Terry Chen, Laura Linney, Gabby Velis, Sverrir Gudnason, Grady McKenzie, Hannah Gross, David Cronenberg, a další.

Konečné hodnocení

Tomáš Lesk
60 %

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno

Čtěte také