Snímek, pojednávající o dost možná největší zkoušce, jakou může rodina zažít. O páru, který je ve středních letech a mladická zamilovanost už dávno minula ani nemluvě. Takový námět nabízí nejnovější snímek režisérky Marie Sødahl (Limbo), která se rozhodla do svého dvouhodinového snímku zahrnout koncentraci silného dramatu a pořádné dávky emocí. Jak se severský snímek o krizi ve vztahu, spojené s vážným onemocněním vydařil?
Film Naděje poskytuje divákovi vskutku silné tragické drama, které se ovšem podobně jako tonoucí drží i toho nejjemnějšího stébla, slibujícího byť jen prchavou iluzi vykoupení tam, kde zdánlivě žádné není. Ženu, sžíranou nemocí i kostlivci ve skříni dlouholetého, chladnoucího vztahu si zahrála tuzemským divákům nepříliš známá herečka Andrea Bræin Hovig, které zdatně sekunduje v roli manžela podstatně známější herecké jméno; Stellan Skarsgård. Ten zde však opravdu jen sekunduje a my spolu s ním sledujeme do pohybu se dávající vír událostí, nad nímž nikdo z účinkujících nemá kontrolu.
Naděje, coby naprosto a dokonale prchavý element zde zastupuje výraznou roli a pohasíná v rámci stopáže hned několikrát. Nejprve v podobě metastázy, která stihne ženu, jež si už myslela, že to nejhorší má za sebou, načež ještě několikrát v průběhu filmu, kdy si vlastně v samém závěru uvědomíme, že nemoc zde slouží v rámci vyprávění jako jakýsi prostředek, díky němuž se postavy rozhodnou využít ji jakožto jakéhosi impulsu, či hnacího motoru k tomu, začít znovu a nalézt ztracenou lásku a něhu, která s léty vzala pomalu, ale jistě za své. A samozřejmě taky najít cestu zpět nejen sami k sobě, ale i ke svým nejbližším, což může být často podstatně těžší, než se na první pohled zdá.
Skládání střípků rozbitého vztahu a znovunalezení ztracené lásky a sounáležitosti je tak dost možná právě tím hlavním tématem filmu, skrze které se postavám dostává onoho zmiňovaného vykoupení, spolu s blížícím se termínem operace, která má předem už poměrně nejistý výsledek. I přes snahu herců postavy působí jako jakési loutky v hře s jasně dano zápletkou, u níž vlastně žádný zvrat nemá čím překvapit, protože příběh, jakkoli je dobře napsaný, zkrátka nepřichází s ničím, co bychom v rámci jeho ošoupanosti už předem neznali. Ve finále filmu se nám dostává poněkud doslovného vyznění několika scén a jeho výklad je tak zcela na divákovi. Osobně si poměrně těžko hledám cestu k severským filmům, jejichž způsob vyprávění je pro mne někdy možná obtížně uchopitelný – zde jsem to během pro mne poněkud přemrštěné stopáže pocítil hned několikrát.
Verdikt
Mnohem víc než o nemoc jde mnohdy o smíření se s ní a znovunalezení si cesty k srdci těch, které milujeme či jsme milovali. Naděje je dost možná na první pohled seversky chladná, nebo spíš poněkud odosobněná sonda do emocemi zmítaného života umírající ženy a jejích nejbližších, která by zasloužila poněkud jistější přístup ve střižně a místy se poněkud vleče. Přesto z ní je paradoxně v mnoha záběrech cítit, jak osobní pro režisérku téma dost možná bylo. Jakkoli se díky výborně sestavenému obsazení nejedná o špatný film, natož průměrné drama, chybí mu přeci jen nějaká výraznější scéna (což možná lehce zachraňuje povedený, jakkoli nejednoznačný závěr snímku, končící tak trochu neuzavřenou otázkou), moment, který by opravdu chytil nebo zahřál u srdce. Byť tu takové potenciální okamžiky jsou, snímek funguje jako poněkud chladný počin, kterému jako by sem tam scházela tu více, tu méně patrná míra empatie. Jedinou postavou, ke které si vlastně vytvoříte nějaké výraznější pouto je hlavní protagonistka, všichni ostatní jsou poněkud dvojrozměrní. Přesto rozhodně stojí za to dát filmu šanci.
Naděje / Håp
Trailer
Norsko, Švédsko 2020, 126 min
Drama
Režie: Marie Sødahl
Hrají: Andrea Bræin Hovig, Stellan Skarsgård, Elli Rhiannon Müller Osbourne, Johannes Joner, Steinar Klouman Hallert, Gjertrud Louise Jynge, Eirik Hallert, Miguel Á. Reina, a další.
