Zvířecí metropole Zootropolis zve propagandistickým heslem „město, kde může být každý kýmkoliv“ nové obyvatele do svých precizně vyanimovaných okrsků. Do města se tak dostává cílevědomá a umanutá ramlice (pro děti králice) Judy, která chce změnit svět a věří, že profese policistky je k tomu tou nejvhodnější. Prosazovat zákon mezi lvy, medvědy, slony a nosorožci je však o něco složitější, když jste jen malý králík. Judy chce však světu včetně svých rodičů dokázat, že nezáleží na tom, zda jste králík nebo slon, protože každý může být tím, čím chce, a s obrovským nadšením skáče po prvním případu. K ruce si bere mazaného lišáka Nicka, jenž nesdílí její idealismus a je spíše zhrzeným realistou. Každý podle něho totiž může být jen tím, čím je.
Studio Walta Disneyho se po deseti letech od Divočiny vrátilo k ryze zvířecímu filmu a mimo jiné nám ukázalo, kam až se od té doby posunula technologie. Zvířátka v Zootropoli jsou totiž skutečně dokonale antropomorfická, jak vtipně uvádí trailer, a jejich mimika i téměř lidská motorika dávají místy zapomenout, že koukáte na zvířata. Z dokonalé animace pohybu a vlnění srsti pak zapomenete, že koukáte na animovaná zvířata. Oba režiséři již mají zkušenosti jak se studiem WD, tak s jeho úspěšnými animovanými filmy a v Zootropoli je jen zúročili.
Příprava tvůrců byla ohromně důkladná a zahrnovala osmnáctiměsíční studium chování zvířat, z toho dva týdny přímo v africké Keni. Možná je to přílišné plýtvání prostředky, protože aby výstupem z takového výzkumu bylo: „Zjistili jsme, že afričtí buvoli jsou odolní a neúnavní, tak jsme do role policejního náčelníka obsadili buvola a pakoně zas nejsou příliš inteligentní, tak jsme je využili pro humorné situace,“ mi nepřijde úplně adekvátní, ale svědčí to při nejmenším o velkých ambicích celého projektu. Návrhu postav bylo věnováno opravdu hodně práce a úsilí (tvůrci měli živé králíky i přímo ve studiu) a vyplatilo se. Detaily králičího chování jsou úžasné, ať už jde o reakci uší na zvuk či nevědomé krčení čumáčku při rozrušení či zvýšené koncentraci. Tyto detaily v předchozích filmech chyběly, a přestože jsou to maličkosti, dělají v součtu opravdu hodně.
Tvůrci si také hodně vyhráli s kamerou a snažili se ji používat a ostřit jako při natáčení hraného filmu, studovali vzdálenosti, ze kterých je třeba natáčet zvířata různých velikostí, a při běhu zvěře vytvářeli pomalejší kamerou dojem, že zvířeti nestačí, jak je tomu někdy v hraných filmech.
Ústřední dvojici tedy tvoří králičí optimistka ze zapadákova s naivní představou, že může změnit svět a protřelý lišák cynik, který už od života nic neočekává a jen jím tak proplouvá na hraně zákona. Právě fakt, že se jedná o přirozené nepřátele, kteří si spolu zpočátku vůbec nerozumí, má být podle tvůrců hlavním zdrojem humoru. Osobně bych ale tuto skutečnost označil pouze za obyčejné klišé, které potřebuje k rozjezdu každý film, a za hlavní humorné prvky označil podobenství Zootropole s lidským světem. Ať už to jsou úředníci na dopravním inspektorátu (scéna odtud je jednou z nejzábavnějších v kombinaci se závěrečným komickým střípkem těsně před samotným koncem), policejní náčelník, který má práce nad hlavu, ale čas na youtube si najde vždy, policista na recepci, jehož povinnost starat se o recepci je až na posledním místě, Shakira organizující „rasově“ motivovanou demonstraci, telefony iCarrot, narážky na daně a jiné podvody přibližují film i staršímu publiku, než je zamýšlená cílová skupina. Opravdu jsem se bavil. Z filmu byl znát Simpsonovský humor v té nejčistší podobě.
Samotný příběh popravdě není tak silný jako například u Medvědích bratrů či konkurenčního Příběhu hraček, protože motiv rovnosti všech bez ohledu na rasu (řád, čeleď) a schopnosti stát se tím, čím chci, nevyvolává v člověku takové emoce jako motiv rodiny, lásky a přátelství, ale možná právě pro to film opravdu jede a až do konce se nezastaví. Ono již zmíněné poselství filmu je sice otřepané jako film sám, ale je třeba jej dětem stále připomínat. Důležitý pro pochopení charakteru lišáka Nicka je flashback do jeho dětství a z výchovného hlediska je třeba mu věnovat zvýšenou pozornost. Vysvětlit dětem, čeho všeho se na svých odlišných spolužácích mohou nevědomě dopustit. Stejně tak by se měli zamyslet někteří rodiče nad jednáním rodičů Judy, kteří ji odmalička vtloukali do hlavy, že sny jsou špatné a věřit jim ještě horší. „Žádný králík nikdy nebyl policistou, tak ty taky nebudeš, nejlépe uděláš, když zůstaneš doma a budeš s námi prodávat mrkve,“ je geograficky hojně rozšířený výchovný model a jen opravdu úspěšní lidé vědí, že je špatný. Naštěstí Judy si po snech šlapat nenechá a opatrnost a zbabělost svých rodičů, kteří to dotáhli nejdál na dálnici za město s vozíkem mrkví, vypouští. Tam jde její postava příkladem všem dětem, které si to možná ještě úplně neuvědomují, ale alespoň vidí, že mohou překročit hranice, které jim vymezí jejich vlastní rodiče. Tedy lidé, kteří by jim měli věřit ze všech nejvíce. V tom spočívá asi nejsilnější psychologická stránka příběhu, jež může dojmout už v úvodu po zvládnutí policejní akademie.
Verdikt
Film se stal mou nejoblíbenější bajkou a nejzajímavějším animákem, který jsem kdy viděl. Nechci zatím říkat, že tím nejlepším vůbec, i když k tomu nemá daleko. Dětem se bude určitě líbit, protože si zamilují zvířátka, mnohokrát se zasmějí, občas trochu vyděsí, a z kina budou odcházet naladěné na idealistickou a optimistickou strunu Judy. Mně ale chyběla nějaká oběť, která by vyvolala silnější záchvěv emocí. Na druhou stranu se tvůrci oprostili od černobílého vykreslení postav a jednoznačného určení dobra a zla (lví starosta, krtek, slonice, řidič…) a film místy působil jako kvalitní detektivka. Ve smyslu využití jednorázových svědků, kterým byla dána velká pozornost, ale dále se s nimi nepracovalo, což u animovaného filmu není úplně zvykem. Za mě hodně hodně povedený film.
- Zootropolis: Město zvířat / Zootopia
- USA, 2016, 109 min
- Trailer
- Režie: Byron Howard, Rich Moore
- Hrají: Idris Elba, Kristen Bell, Ginnifer Goodwin, Jason Bateman, Alan Tudyk, J.K. Simmons a další