Spike Lee, Jada Pinkett Smith, Will Smith, Mark Ruffalo i Tyrese Gibson nebo Snoop Dogg se nehezky vyjádřili k letošním oscarovým nominacím. Proč? Protože za poslední dva roky se v hlavních hereckých nominacích objevila nulová diverzita. Všichni byli bílí.
Hashtag OscarSoWhite vzal internet útokem. A tento oscarový „bojkot“ je silně polarizující téma. Často se debata pohybuje v extrémně absurdních rovinách („Chcete z každého etnika nominovat někoho?“) a dokonce pronikla i na český internet. Proč se ale debata vede tak špatným směrem a proč je vlastně takový bojkot docela dobrý nápad?
V komentářích pod články s bojkotem (ne u všech zúčastněných jde o bojkot, ale použijme to slovo jako označení toho, co se děje) se často objevují právě absurdní odmítavé reakce a nejčastěji se „argumentuje“ tím, že jde přece o to, jak daný člověk hraje a ne jaká je barva jeho pleti. Jenže zde narážíme na první problém. Lidé se překřikují v tom, kdo hraje lépe a kdo hůř. Někdo podehrává, někdo přehrává, ale co to vlastně znamená? Hayden Christensen je poleno? Na tom se většina lidí shodne, ale znamená to něco? Ne. Akademie samotná je složena z filmařů, producentů, střihačů, zvukařů a dalších. Má většina filmařů pevně stanovená kritéria hodnocení? Hodnotí herecké výkony na základě akademických publikací, které se herectvím zaobírají? Ne. Vlastně hodnotí stejně jako ti lidé v diskuzích, jen s větší praxí. Líbil se jim ten nebo ten. Stejně jako výběr nejlepších filmů se neřídí soupisem hodnot a jasných kritérií, ale souborem osobních preferencí. Jak v posledních týdnech ukázal pan Menzel (v „kauze“ s Národním filmovým archivem), filmaři nemusí nutně rozumět všemu okolo filmu. Takže ona zlatá soška z odborného hlediska vlastně nic moc neznamená. Je to symbolické poplácání po zádech mezi filmaři. Neporovnatelně důležitější je její společenská funkce. Udělování cen a nominace nikterak výrazně nereflektují stav filmu jako takového (ignorují stovky titulů, hnutí, autorů,..), ale na základě témat v daných filmech a tím, že jde o společenskou (a sledovanou) událost, mohou reflektovat stav společnosti. A ve chvíli, kdy se společnost snaží o rovnoprávnost, takto výrazná akce by mohla být tou nejlepší cestou, jak daného cíle dosáhnout.
Protože ve chvíli, kdy se všichni přeřváváme o tom, kdo je lepší herec a nemáme konkrétní a relevantní kategorie, moc by nevadilo nominace rozšířit a přidat třeba Idrise Elbu (Beasts of No Nation), Willa Smithe (Concussion) nebo filmy jako Straight Outta Compton či Creed. Ano, odpovědí může být, že Compton ani Creed nejsou oscarové filmy, ale jak se to pozná, když nemáme stanovené přesná kritéria hodnocení? Nemyslím to tak, aby se předávání cen Akademie podřídilo společenské funkci a lidé různých etnik vyhrávali všechny ceny, ale že by vlastně nikoho nezabilo, jich pár nominovat. Protože špatný nejsou. A jenom na bílý hlavy se blbě kouká.
Nejzajímavější bude sledovat, jak se s problémem vyrovná Chris Rock, na kterého je (jako na afro-amerického moderátora) momentálně vyvíjen největší tlak. A on bude asi jediný důvod, proč předávání cen po několika letech znovu zapnu.
Nejspíše nešťastným krokem bylo i otevření možnosti dodatečného nominování dalších tvůrců/herců, jak to navrhla prezidentka Akademie Cheryl Boone Isaacs, popř. vytvoření kvót. Působilo by to totiž jako panický ústupek, nikoliv jako vítězství. Kvóty společnost nezmění, jen ještě více polarizují. Bojkot tedy není prostým způsobem, jak na sebe strhnout pozornost. Ani projevem „generace, kterou urazí vše“, ale spíše součástí toho, jak eskalují otázky týkající se diverzity a rasových problémů, které protínají rovinu politickou, společenskou a i uměleckou. Jde o problém, ke kterému se vyjadřují všichni (například i Kendrick Lamar nebo Pusha T na svých posledních deskách) a bojkot je další způsob, jak vyvolat společenskou debatu.