Film, po kterém si dobře rozmyslíte, jestli chcete mít děti, nebo jak byste se k nim měli chovat.
Děj filmu se odehrává na samotě, v luxusní vile uprostřed kukuřičných polí, kde žijí dvojčata Elias a Lukas, spolu s jejich matkou, toho času v rekonvalescenci po plastické operaci obličeje. Elias s bratrem propadají nejistotě a děsí se, zda bytost za obvazy je skutečně jejich matka. Matka se ale vyrovnává s těžkými životními situacemi, a tak jim v tom jen přidává. Podle jejích slov: „Bylo toho na mě moc… nehoda, rozvod.“ Celý časový úsek se pro členy rodiny stává noční můrou. Situace se vyhrocuje a dochází dokonce k šokujícímu vyslýchání matky.
Film, u kterého diváci na festivalu v Karlových Varech omdlévali, působí z počátku vcelku nevinně. Rozhodně bych jej nenazvala hororem, ale skvělým psychologickým dramatem. Počáteční ticho a snad i nuda ukazuje ochlazené rodinné vztahy. Často banální věci v domácnosti mají neskutečný dopad na jejich komunikaci a propast se stále prohlubuje. Nedůvěra vyjádřená tichem a vyhýbáním se jakémukoliv kontaktu působí lépe, než kdyby děcka v jednom kuse ječela. Tak první polovina filmu vás řekněme jen trochu sem tam znervózňuje, nebo nudí, záleží na vašem momentálním rozpoložení.
Zhruba po hodině filmu, kdy se vše pomalounku, polehoučku hromadí, dostává snímek úplně jiné obrátky.
Matka přivázaná k posteli, mučena do bezvědomí, aby přiznala svou pravou identitu. Musím se přiznat, že posední polovinu filmu jsem sledovala s otevřenou pusou a rozdýchávala jsem snad každou věc, kterou jí Elias s bratrem udělali. Tento film skutečně není pro „bábovky“, nebo jak to nazvat – prostě obsahuje scény, ve kterých se vám bude dělat špatně víc, než kdyby všude tekly proudy krve. Pro ilustraci – tak jednoduchá věc, jako zalepení rtů vteřinovým lepidlem a následné stříhání nůžkami… nikdy by mě nenapadlo, že k hroznému mučení stačí tak málo!
Autorský film, psychologické drama? Dobrou, mámo je obojí: na konci budete mít husí kůži až za ušima, a zároveň si budete klást nejrůznější existenciální otázky. Upřímně – po konci filmu si možná položíte otázku: „Chci mít vůbec někdy děti?“
Režisérská dvojice Severin Fiala a Veronika Franz vytvořila vynikající snímek, a to je to jejich hraný debut. Produkoval jej Ulrich Seidl, se kterým Veronika Franz už několikrát spolupracovala jako scénáristka. Film jinak slavil světovou premiéru v Benátkách v prestižní sekci Orizzonti a na MFF v Torontu v sekci Vanguard. A vidět jsme jej mohli i na MFF v Karlových Varech.
Na konci filmu vám navíc autoři odhalí, nebo pro vnímavé diváky, potvrdí zásadní dějový moment a důvod chování všech členů rodiny. Spoilerovat vám tu ale nebudu.
VERDIKT:
Úžasné, povedené psychologické drama. Poslední půlhodina je jen podpořena předchozím strohým a pomalým dějem. Skutečně budete mít husí kůži snad až na zadku, pokud na film nebudete koukat s přístupem: „Bože a tohle je jako horor? Vždyť to je na mé klidné, bezstarostné srdce absolutní nic!“ Nakonec si budete jen říkat: Kdy se to zlepší? Ale víte… Kdyby se někdo ptal, maminka není doma a žaluzie zůstanou zatažené!
Účast na festivalech
- Das Filmfest 2014
- MFF Toronto 2014
- MFF Karlovy Vary 2015
- Dobrou, mámo / Ich seh ich seh
- Trailer
- 100 minut
- Rakousko
- Drama / Horor / Psychologický / Thriller
- Režie: Severin Fiala, Veronika Franz
- Scénář: Suzanne Wuest, Elias Schwarz, Lukas Schwarz