Tato recenze bude nezvykle krátká. Proč? Předně proto, že pár hodin před předáváním Oscarů není na delší a důkladnější rozbory čas, ale také proto, že Selma je stylisticky i formálně natolik plochá, že prakticky není příliš o čem hovořit. Avě DuVernay se možná podařilo vystihnout události, které se v roce 1965 v Alabamě odehrály, nicméně už se jí nepodařilo to pro úspěšný film důležitější, a sice vystihnout atmosféru a emoce, jež události provázely.
Letos měl mít premiéru zatím nepojmenovaný životopisný snímek od Olivera Stonea věnovaný Martinu Lutheru Kingovi jr. s Jamiem Foxxem v hlavní roli. Dovolím si předpokládat, že to by bylo jiné kafe. Nicméně Stonův scénář byl (nikoli nečekaně) z důvodu kontroverzního obsahu (nikoli poprvé) produkcí zamítnut, a tak je tady jako nepřímá náhrada Selma. Ta se však nezaměřuje na Kingův život, resp. jeho komplexní a dlouhodobý politicko-společenský boj za svobodu a rovnost, ale pouze na jednu dílčí aktivitu, která ale bohužel nedokázala obsáhnout dostatek síly Kingova přesvědčení na to, aby se stala divácky zajímavým a významným dílem, jak by se čekalo třeba právě od Stonea.
Selma je snahou o emocionálně působivé dokudrama, které však postrádá jakoukoliv narativní a tvůrčí dynamiku. Což je paradox, protože Kingův životní příběh je excelentní předlohou pro desítky hodin potenciálního záznamu pocitových elementů přenesených na plátno se silným emocionálním přesahem vůči diváctvu. Avě DuVernay se to bohužel nepodařilo, nebo alespoň ne tak, jak by se v rámci Kingovy osobnosti a významu pro kolektivní demokracii slušelo. Místo očekávaného napětí z relativně neznámých historických událostí (protože, řekněme si na rovinu, události v Selmě nejsou zrovna tím nejreprezentativnějším z Kingova života) jsme se stali svědky něčeho docela jiného.
Na Selmě je něco špatně už v tom nejzákladnějším kameni, kterým je scénář. Kingův globální příběh je totiž tak rozmanitý a obsáhlý, že platí pravidlo nepřímé úměry mezi délkou vyprávěného úseku a nárocích na výsledné zpracování. Čím menší úsek je filmován, tím vyšší nároky nejen na autenticitu, ale i na řemeslnou kvalitu logicky vznikají. A úsek, o kterém Selma vypráví, je tak krátký a omezený, že jediný způsob, jak mu vnuknout dostatečnou dynamiku, atmosféru a katarzi, je zpracovat jej brilantně a přímo na tělo cílovému divákovi. A na to DuVernayová nemá dostatek filmařské praxe a očividně ani citu pro historii.
Selma je příliš konvenční, dialogově strohá, sází především na Kingovy proslovy a citáty, které se víceméně opakují a David Oyelowo je i přes svou velkou snahu nedokázal interpretovat ani zdaleka tak působivě, jako se to dařilo v 60.letech samotnému Kingovi. Chybí tomu přímočarost, tvůrčí agresivita, samotný konflikt je zbytečně roztahaný a nudný. Nesmyslné vložky z Kingova osobního života akorát ještě znásobují tu nepochopitelnost děravého scénáře a závěr je zasazen až příliš natěsno, místo aby postupně gradoval a dotvářel tak sílu okamžiku. To vše jsou zápory, které nevyrovnává žádný natolik významný klad, aby vůbec stál za poznámku.
Verdikt:
Martin Luther King jr. by zasloužil víc, než takovou vzorovou, předvídatelnou a jednolitou nudu. Selma však bohužel byla už od scénáře předem předurčena k tomu, aby se jí stala. Není sice tak tragická, abychom nevěřili vlastním očím, že vůbec vznikla. Ovšem je filmem, od kterého se zákonitě muselo očekávat hodně, a ona nejen že zklamala, ale ve svém schématu vyprávění i režijní kreativitě vyloženě zradila. A to je velká škoda. Věřím, že v rukou zkušenějšího tvůrce a dramaturga, s podporou lepších herců a především rozmanitějšího a nikoli na mělké dialogy a monology spoléhajícího scénáře by to vypadalo jinak. Bohužel.
- Selma
- Trailer
- Stopáž: 127 minut
- Režie: Ava DuVernay
- Scénář: Paul Webb
- Hrají: David Oyelowo, Carmen Ejogo, Common, Tom Wilkinson, Giovanni Ribisi, Tim Roth, Oprah Winfrey a další