Na letošní ročník jsem se těšila vlastně hned po odjezdu z Varů minulý rok, ale po oznámení příjezdu Helen Mirren jsem opravdu počítala den po dni. Měsíc, týden, 5 dní, 3, 2, 1 – a jedem!
Tento rok jsem do Varů vyrazila společně s několika kámoškama a nebudu to skrývat, naším hlavním cílem bylo vidět Helen Mirren a pokud možno získat podpis. Takže první věc na programu: sehnat plán tiskových konferencí, koupit filmpass a první lístky a rychle před Thermal zabrat si místo před červeným kobercem. Během čekání jsme procházely program a vybíraly filmy, které chceme vidět. Nebylo jich málo, ale počítaly jsme s tím, že neseženeme lístky na všechny „top priority“, tak jsme aspoň měly něco v záloze.
Kolem páté hodiny vyšel před Thermal moderátor, stejná firma jako loni – stále stejně otravný. Že do Varů přijede „dejm“ Helen Mirren jsme slyšela opravdu stokrát, stejně jako informaci, že KVIFF je festival třídy A, stejně jako například Cannes nebo Berlinale (což je sice pravda, ale například koncept Berlinale je zcela jiný než KVIFF). Trvalo to věky, než přijelo první auto s prezidentem festivalu J. Bartoškou, následně E. Zaoralová, M. Eben, celá porota a konečně Helen. Celé to bylo hodně rychlé, udělalo se pár fotek a šup do Thermalu – a to ani nepršelo!
Zahajovacím snímkem festivalu byly britské Good Vibrations, které se hned po projekci ve velkém sále Thermalu přesunuly do letního kina. Začátek promítání byl stanoven na jedenáctouhodinu večer, ale začlo se skoro o půlnoci a ačkoli film uvedla i tahraniční delegace, kvůli autobusu jsme odešly dřív, takže jsem film bohužel celý neviděla, ale začátek nebyl špatný. Očividně nemám stejný vkus jako náš prezident V. Klaus.
Dost mě překvapilo, že tento rok se nám podařilo sehnat opravdu všechny lístky, které jsme chtěly. Ranní vstávání po šesté hodině, abychom stihly autobus, smskové rezervace a popřípadě koupit lístky hned po otevření pokladen… Bylo to zabijácké, myslím, že jsme toho nikdy nenaspaly víc než 4 hodiny denně. Ale stálo to za to, to jo!
První větší akce byla tisková konference Helen Mirren. Začínala v 10:30 a v 10:00 před místností, kde se tiskovka měla odehrávat, jsme byly téměř samy. Později samozřejmě dorazili fotografové a nějací lovci autogramů, ale nebylo to nijak brutální. Helen dorazila o trochu později (prý se jí porouchal fén, čemuž se mi nechce věřit, protože podle mě na tiskovce vypadala dokonce ještě líp než předchozí večer na červeném koberci). Nebudu to rozepisovat, podpis jsme dostaly všechny (já mám – díky Helen – i Taylora Hackforda) a dokonce jsme i bez jakékoli akreditace byly vpuštěny na konferenci.
Odkaz na fotogalerii
Konference trvala něco kolem 40 minut a myslim, že se neobjevila žádná originální otázka (což mě trochu rozčílilo – máte 30 minut s celebritou a ptáte se na otázky, která už zodpověděla milionkrát a odpověd si můžete najít kdekoli. Po sedmi letech se ptát na Královnu a jak se jí to hrálo… ). Na celou konferenci se můžete podívat zde:
httpv://youtu.be/JCn1YUFwqBQ
Hned poté jsme zamířily na náš první film. Vítěz Zlatého lva z Benátek – Faust. No, řeknu Vám, že to bylo neskutečný a nemyslím to v dobrém slova smyslu. Dobrá zpráva ale byla, že pravděpodobně to nejhorší máme za sebou (nedovedly jsme si předtavit, že by něco mohlo být ještě nudnější a šílenější než tohle). Ještě hůř než já na tom byly holky, které byly na festivalu poprvé a filmy, co si pouští doma nejsou zrovna festivalové povahy. Respektive, když se o filmu řekne, že je to vyloženě festivalový film, očekávejte dlouhé záběry o ničem, minimální dialogy, skoro žádnou hudbu a další dlouhé záběry o ničem nebo naprosto statické pohledy na prázdné místnosti.
Naším druhým filmem byl norský film Henrik (Mer eller mindre mann/The almost man), který jsme původně v plánu neměly, ale hodil se nám časově a ejhle! Velice milé překvapení. Film o zhruba třicetiletém chlápkovi, který se zrovna přestěhuje do nového domu se svou přítelkyní a ačkoli by se měl usadit a „uklidnit“, protože se zanedlouho stane tátou, dělá pořád samé vylomeniny. Konec mohl být trochu originálnější a ne tak očekávatelný, ale stejně to byla velice příjemná podívaná. A ani trochu brutální (na Norsko.. 😉 ).
A konečně film, na který jsem čekala – Cosmopolis. Nový film s Robertem Pattinsonem a nemá vůbec nic společného s upíry! Nejsem Robova fanynka, ale tak trochu mu fandím, ať se vyhrabe z toho upírovského bahna a třeba z něj i něco bude. Ale Cosmopolis asi nebude ta nejlepší cesta. Film o paranoidním pracháči, který udělá chybu a směřuje k nevyhnutelnému konci… Tenhle film Vás ukecá do spánku bez velkých obtíží. Škoda.
Neděle byla na filmy také bohatá. Začaly jsme vítězem Berlinale – Caesar musí zemřít (Cesare deve morire/Caesar must die). Řeknu Vám, dát tenhle film na devátou ráno nebyl nejlepší nápad. Ale jo, v Německu mají asi lepší vkus než v Itálii, film mile překvapil. Zvlášť na to, že byl zařazen do kategorie dokumentů 🙂 Ve zkratce to bylo o tom, jak vězni trénují Shakespearovu hru Julius Caesar (a nudné to rozhodně není).
A ve dvě hodiny konečně! Za zavřenými dveřmi (The Door) s Helen Mirren! Trošku mě zarazilo, v čem přišla Helen oblečená. Na koberci jí to ve fialových šatech slušelo a na tiskovce snad ještě víc.. a teď přijde uvést film v jednoduché sukni a světříčku. No, ale asi to vzala tématicky – uvést film o služebné a přijít tak i oblečená. Ale dost pomluv – Helen byla milá, narozdíl od jiných hostů se přizpůsobila situaci, kde každé její slovo muselo být přeloženo a působila docela skromně. Film samotný s emi hodně líbil, i když objektivně by asi bylo co vytknout. Čekala jsem nějaké silné drama, ale většina filmu byla spíše komediální než dramatická. Ale celkově bych řekla, že film byl publikem velice dobře přijat, kritici si vždycky něco musí najít 🙂
Další snímek – Láska (Amour/Love) – ale byl už trochu silnější kafe. Jo, tohle byla klasická festivalovka a vítěz letošního Cannes. No, loni Cannes vyhrál Strom života a ten jsem ani nebyla schopná dokoukat, takže velká očekávání jsem neměla ani navzdory dobrému čsfd hodnocení. Ale je lepší být mile překvapená, než být zklamaná 🙂 Příběh staršího manželského páru, který se musí vyrovnat se smrtelným onemocněním jednoho z nich je hodně depresivní, ke konci trochu utahaný (zvláště když mi bylo docela brzo jasné, jak to musí skončit), ale celkově to byl silný zážitek a film rozhodně doporučuji.
A posledním neděním filmem byla výborně přeložená Iron Sky. Možná, že když na tenhle film koukáte na festivalu spolu s dalšími filmovými fandy někdy po půlnoci (a zvláště po konzumaci několika Jameson drinků), jste více tolerantní. Tak či onak, já si film rozhodně užila, výborná satira a asi nejvtipnější výsměch Sarah Palin, který jsem kdy viděla (Chudák Julianne Moore, která v Game Change předvedla neuvěřitelný kus výborného herectví, protože tuhle Sarah si asi zapamatujete líp).
A poslední den festivalu – pondělí. Dopoledne jeden soutěžní film – Tvoje krása nemá cenu (Deine Schöneheit ist nichts wert/Your beauty is worth nothing) – který vypráví o malém tureckém chlapci, který žije v Rakousku. Film nastiňuje problematiku přistěhovalců, ale také se věnuje tématu první lásky a film dokáže dojmout. Ale hlubší zážitek asi nezanechá.
A blížíme se do finále! Soutěžní snímek Obchod na konci světa (Kamihate shoten/Kamihate store) jsem úspěšně zaspala – holt tady bylo moc ticha, moc dlouhých záběrů i na mě. A konečně! Země bez zákona (Lawless). To už je něco trochu mainstreamovějšího, zajímavějšího a záživnějšího. Film sice jede podle klasické šablony, takže co se děje týče, nepřekvapí nic, ale pořád tu máme výbornou hereckou sebranku (Hardy, Chastain, Oldman, La Beouf,…), kvalitní kameru, střih i hudbu a zkrátka jsou to výborně strávené dvě hodinky. Na tenhle film se můžou těšit i diváci, kteří se do Varů nepodívali. V září ho do našich kin posílá Bontonfilm.
Tak, toto je všechno, co se filmů týče. Alejak většina lidí ví (nebo tuší), Vary nejsou jen o filmech. Vary jsou i různé party, Jameson stan, hodiny čekání s festaval passem před sálem, chroupání lázeňských oplatek, odhánění chodících reklam a popíjení blahodárných pramenů. Všeho jsme si stihly užít dosytosti, stejně jako procházek po promenádě, kde jsme jednou potkaly i Istvána Szabó, který se nám podepsal (i s věnováním 😉 ). Tenhle ročník se dočkal i několika vylepšení jako například hlasové oznámení konce platnosti vstupenek ve velkém sále, kvalitnější lístky nebo kontrola platných festival passů. Bohužel nic hezkého se asi nedá říct o grafickém řešení letošního plakátu, ale chápu, šetřit se musí. Když to shrnu, letošní ročník se mi opravdu líbil, zažily jsme snad všechno, od horka po bouřky a vichřice, záplavy a prošoupaný boty, ale rozhodně to stálo zato! Příští rok jedu rozhodně zas.
A jak se letošní Vary líbily Vám?