Snímek „Drive“ dánského režiséra Nicolase Windinga Refna, je bezpochyby jedním z nejvýraznějších filmových počinů letošního roku. Našel si spousty příznivců, které oslovil jednoduše tím, že se ve svém žánru oproti ostatním poměrně výrazně odlišuje. A jedním z důvodů této skutečnosti je nesporně hudební doprovod Cliffa Martineze, jenž má výrazný podíl na hutné atmosféře, která snímek po celou jeho stopáž doprovází.
Pokud jste se někdy s prací New Yorského rodáka Cliffa Martineze setkali, tak víte, že je jedním z mála skladatelů, který se příliš nekamarádí s klasickým orchestrem. Jeho doménou jsou obvykle minimalistické, ambientní syntetizátorové hudební plochy, které výborně fungují ve filmech, ale samostatný poslech však nebývá z nejsnazších. Obvykle je k jejich vychutnání třeba vyhradit si čas, lehnout si a relaxovat se sluchátky na uších. Osobně obzvlášť doporučuji poslechnout si výsledky jeho spolupráce s režisérem Stevenem Soderberghem (Traffic, Solaris, popřípadě nejnovější Contagion). A samozřejmě právě Drive, který se řadí k tomu nejlepšímu, co tento skladatel kdy nahrál.
Album se skládá z celkem devatenácti tracků, dílem samotného Martineze je pak čtrnáct z nich. Zbylých pět mají na starosti různí autoři. Tyto povětšinou elektronické skladby jsou pečlivě vybrány tak, aby zapadly do celku a tento záměr se povedl na jedničku, ve filmu navíc hrají podstatnou roli. Většině lidí se ve spojitosti s tímto filmem zároveň vybaví i úvodní skladba „Nightcall“ od DJe, který si říká Kavinsky. Já osobně jsem si oblíbil především instrumentální, tepající a energickou „Tick of the clock“ od The Chromatics.
Martinez poté servíruje padesát minut přesně toho, co jsem popsal výše. Povětšinou na první poslech nepříliš výraznou hudbu plnou elektroniky, hutných klenutých hudebních ploch a ruchů. Za opravdu zásadní skladby se dají považovat „Skull crushing“, ta připomíná jednu z nejbrutálnějších scén filmu a zároveň je to jednoznačně nejtemnější track alba. Dále pak „Where‘s the Deluxe version“ obsahují motiv, který by se dal považovat za ústřední pro celé album. Ten se znovu a ještě výrazněji objevuje i, v porovnání se zbytkem alba poměrně svižné „Bride of deluxe“. Doteď vzpomínám, jak jsem zhypnotizovaný seděl v kinosále zařezaný v sedačce a vychutnával si závěrečné titulky, které právě tato skladba doprovází.
Soundtrack doporučuji tedy především těm, kteří nepohrdají elektronikou, popřípadě těm, kteří si rádi připomenou atmosféru snímku. Já osobně patřím do obou těchto skupin a rozhodně jej považuji za jeden z vrcholů alternativní filmové hudby v letošním roce.
Autor: Cliff Martinez a další
Stopáž: 70:18
Hodnocení: 8/10