Když X-Men ukázali, že superhrdina může mít duši a psychické problémy, plynoucí z jeho schopností, a divákům se to navíc ještě líbí, nerozmýšleli se američtí filmaři dvakrát, než na hru přistoupili. Následoval Raimiho Spider-Man, který ze superhrdinské role udělal závazek, ničící šance na spokojený život, a cesta psychologickým superhrdinským filmům byla otevřená. Obzvlášť kombinace psychoanalytického přístupu a superhrdinských prvků se ukázala jako lákavá látka, a pár let po prvních X-Menech přišly dva filmy, které s touto kombinací dost odvážně inspirovaly. A i když se oba filmy pokoušely o totéž a oběma se to povedlo na výbornou, jen jeden z nich byl opravdu úspěšný.

Řeč je o filmech Hulk (2003) Batman začíná (2005). Vzorec byl podobný, jako u X-Men. Oba snímky adaptovaly populární superhrdinskou figuru. Režie filmů byla svěřena režisérům, kteří do té doby točili filmy s přiznanou uměleckou hodnotou. Ang Lee, režisér Hulka, měl za sebou filmy jako Rozum a cit, Ledová bouře nebo Tygr a drak. Christopher Nolan, který se ujal nového Batmana, vytvořil důmyslně vystavěné Memento a výtečný remake psychologického thrilleru Insomnia. Stejně jako v X-Men, i tyto dva filmy dbaly na pečlivější obsazení. Eric Bana, představitel Hulka, v té době nebyl žádná hvězda. Christian Bale, jenž se zhostil role Batmana, byl zase uznávaným hercem, který pár let před Batmanem sklízel pochvaly za výkony a přístup k práci u filmů Mechanik nebo Americké psycho. Oba filmy se držely podobného schématu. Důležitý pro film není superhrdina, ale jeho civilní alter ego. Nyní již není důležité, co se děje v hlavě Supermana během zachraňování světa, ale jak žije Clark Kent s vědomím, že třicet let žije na cizí planetě. Značná první část obou filmů se věnuje budování psychických problémů hlavní postavy, zatímco projevy superhrdinské identity jsou zároveň důsledkem psychózy i terapie. Projevení této identity se v obou filmech hodně zdržuje. Batmana uvidíme v plné kráse až po celé hodině filmu, který trvá dvě a čtvrt hodiny. Zhruba stejně dlouhý Hulk ukáže titulního zeleného obra ve 40. minutě. Oba filmy používají nejtypičtější motivy, v popkultuře spojované s psychoanalýzou – vyrovnání se se zlou otcovskou figurou a pocitem selhání při obraně matky. Ani jeden z filmů nebyl tím, co si diváci ještě v té době představovali jako superhrdinský film. Potud postupují oba filmy stejně. V čem tedy spočíval ten rozdíl v jejich přijetí?

Hulk v první řadě v podstatě není vyloženě superhrdinský film. Během celého snímku zachrání svou přítelkyni před zmutovaným pudlem (a je to tak bizarní scéna, jak zní) a v klimaktickém závěru v podstatě zachrání svět, byť jemu samotnému o to v první chvíli nejde. Vyprávění je ale především psychoterapií hlavní postavy, Bruce Bannera. Toho během filmu trápí vzpomínky na traumatickou událost z dětství, které zahrnují smrt jeho matky a explozi gamma záření. Na to, že sledujeme komiksový film, nás upozorňuje jen forma snímku. Lee často užívá split-screeny, které jednotlivé záběry mění na komiksové stránky, na nichž můžeme sledovat několik panelů najednou. Do 40. minuty přitom poznáváme Bannera, jeho práci, jeho bývalou přítelkyni a jeho neochotu postavit se traumatickým vzpomínkám. Slavná nehoda v laboratoři, která z něho udělá Hulka, je pojatá jako událost, která v něm spustí podvědomý stres ze zasutých vzpomínek. Vidí při ní stejnou zelenou záři, jako v potlačené vzpomínce. Jako každé správné potlačené trauma, i tohle v něm vyvolává záchvaty zuřivosti. Ty z něho dělají nezastavitelného zeleného obra. Zatímco v X-Men byly superschopnosti alegorií na společenskou odlišnost a ve Spider-Manovi sloužily jako životní břemeno, v Hulkovi jsou regulérní psychickou poruchou. Není to alegorie psychického stavu, ale psychický stav samotný. Ztělesněný vztek a bolest, která nejde potlačit nebo zastavit silou. Hlavní úlohou Bannera ve filmu není využití schopností v zájmu dobra, ale přijetí Hulka jako část sebe sama. Koneckonců jde o jeho vlastní podvědomí. Hulk je během filmu několikrát nazvaný Bruceovým pravým já, zatímco Banner je vědomí, které své animální já poutá. To je nejvíc vidět ve scéně, kdy se Hulkovi krátkodobě podaří utéct z vojenského zařízení a skáče přes obrovskou pouštní plochu. Po velké části snímku, kdy je Banner zavřený v těsných prostorách, je to doslova osvobozující scéna.

Jako v každém jiném správném psychoanalytickém filmu nechybí padouši ve formě otcovských figur. Jednou je generál Ross, otec Bannerovy lásky Betty, jenž se snaží Bannera chytit a pokud možno armádně využít, a stále dokola zklamává svou dceru. Druhou je David Banner, Bruceův biologický otec a skutečný padouch filmu, který se v jeho závěru stává příšerou, přesahující nejen fikční svět, ale i svět jako takový. Když se mu podaří zopakovat experiment, vedoucí ke stvoření Hulka, získá schopnost absorbovat a ovládat okolní hmotu. V závěrečné bitvě s Hulkem se v podstatě stává okolním prostředím.

Hlavním motivem filmu je v podstatě terapie hlavní postavy. Většina hrdinových dialogů s Betty se týká právě potlačeného traumatu, kdy Bruceův otec zabil jeho matku. Snaha armády odhalit potlačenou vzpomínku, což by usnadnilo ovládání Hulka, je jako snaha terapeuta odhalit potlačenou vzpomínku pro zvládnutí psychické poruchy. Bannerův závěrečný rozhovor s otcem je naaranžovaný jako konfrontace, na kterou dohlíží psychiatr/armáda. V samotném závěru filmu Banner vědomě využije Hulka proti kolumbijským žoldákům. V podstatě se naučil přijmout své hulkovské já a zaměřovat ho směrem, jaký jeho racionální já vybere. Hulk není klasický superhrdinský film, ale v podstatě psychoanalytické sci-fi drama, ve kterém se objevuje Hulk jen proto, že tak velí komiksová předloha. Lee využil motiv monstra, ukrytého v člověku, k výstavbě příběhu o terapii jednoho zraněného muže.

Psychologickým dramatem je i o dva roky mladší film Batman začíná. Na rozdíl odHulka, kde traumatickou vzpomínku odhalujeme postupně, Batman začíná nás k otřesné vzpomínce na smrt hrdinových rodičů dovede už ve 13. minutě filmu. Film se přitom sám o sobě dá číst jako hrdinova psychoterapie, i když méně, než Hulk. Nicméně stejně jako marvelovský hrdina, i Batman vyprojektuje svoje superhrdinské alter ego jako výsledek a zároveň řešení psychické poruchy. Podobně jako Hulk, i Batmanovo „monstrum“ připomíná zdroj jeho strachu; zatímco Banner má traumatickou vzpomínku spojenou se zelenou září, Bruce Wayna provází od dětství strach z netopýrů. Stejně jako Hulk se musí i Batman vypořádat se zlovolnou otcovskou figurou a své vnitřní monstrum využít pro vlastní potřeby a zaměřit ho směrem, jakým chce.

Oba se přitom vyvíjejí pod tlakem figur, zastupujících terapeuta. Ten může být sám o sobě během terapie vnímán negativně, protože nutí pacienty ke konfrontaci s těmi horšími stránkami podvědomí. V Hulkovi tuto roli zastupovala padoušská armáda která má zájem o Bannerovo „pravé já“ (jak zloduch Talbot nazve Hulka). Generál Ross dokonce Bannera tvrdě vyslýchá kvůli incidentu, jenž se stal v Bannerových čtyřech letech. Ta scéna je sama o sobě směšná, pokud nevnímáme kontext filmu jako terapie. V Batman začíná je vedlejším padouchem psychiatr, který nutí Batmana čelit traumatizujícím vzpomínkám a přivede do města Ducarda, zápornou otcovskou figuru, se kterou se musí temný rytíř vypořádat a která působila coby vnější vliv na hrdinovu proměnu v netopýřího mstitele, stejně jako působí zlý otec v Hulkovi na Bannerovu proměnu z člověka na monstrum a z monstra na hrdinu. V konfrontaci s padouchem Ducardem se pak Batmanovi podaří dojít katarze; zatímco k proměně  Bruce v Batmana ho vedlo selhání v ochraně rodičů, v závěru prohlásí „Chránit tě nemusím“ a nechává falešného otce zemřít společně s nadzemní dráhou, symbolem jeho pravého otce, který jej vázal k tíživé minulosti.

Když se tedy oba snímky čtou víc jako terapie než jako superhrdinské filmy, proč mělBatman začíná mnohem větší úspěch, než HulkBatman začíná má oproti Hulkovitradičnější vyprávění. Ponory do Batmanovy duše nejsou tak hluboké, jako v Hulkově případě. Uchovává si tradiční superhrdinské vzorce, jako záchrana města před zkázou, megalomanský záporák, ohrožující miliony lidí, dosažení statusu uznávaného superhrdiny a rychle postupující vyprávění. Hulk oproti tomu na většinu těchto vzorců rezignuje a věnuje se pomalému zkoumání Bannerovy psychiky. Tam, kde X-Men přišli s inovací již zavedeného, provedl Hulk radikální změnu ve způsobu vyprávění. Batman začíná má to nejlepší ze starých Batmanů, které kombinuje prvky superhrdinského filmu po roce 2000. Zatímco tedy Hulk využívá superhrdinské prvky a akci jako berličku k psychologickému dramatu, Batman začíná využívá psychologické drama jako podporu superhrdinského akčního filmu. Víc než o filmech jako takových to více vypovídá o fanoušcích. Ti uvítali zásadní žánrovou proměnu u X-Men, Spider-Mana nebo Batman začíná, ale jen pokud filmy zůstávaly ve vymezených koridorech. Odmítnutí Hulkaukázalo, že fanoušci nechtějí ani tak nové, ale jen ozvláštněné staré. Z tohoto poznání se později vyvinul recept na úspěšnou, standardizovanou komiksovku, která přišla po roce 2008. Ale o tom zase příště.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here