Zatímco v devadesátých letech vykazovali superhrdinové lidské slabosti, v roce 2000 získali i lidské vlastnosti. Tehdy přišel do kin film X-Men, který zásadně určil další směr komiksových superhrdinských filmů.

Když Bryan Singer začal film připravovat, nechtěl natočit komiks, ale sci-fi film, který bude komiks připomínat. Zavrhl klasický vzorec boje dobra se zlem a ústřední konflikt pojal jako souboj názorů Martina Luthera Kinga a Malcolma X; oběma stranám jde v jádru o totéž, o obranu zmutované menšiny. Zatímco titulní X-Men se snaží bránit obyčejné lidi i mutanty tak, aby k sobě obě strany našly cestu, jejich protihráči, Bratrstvo mutantů, jsou spíše zhrzení radikálové, jimž jde dílem o osobní pomstu a dílem o zachování bezpečnosti mutantů jako takových. Vůdce Bratrstva Magneto není sadistický megaloman jako Deacon Frost z prvního Bladeanebo uvědoměle zlý excentrik jako Joker, Poison Ivy nebo Violator ze Spawna, dokonce není ani zhrzencem, který se chce prostě pomstít světu, jako Tučňák z Batman se vrací nebo Hádankář z Batman navždy.V podstatě se snaží zachránit svůj druh a upřímně věří, že jedná správně. U jeho pomocníků se nedočkáme žádných propracovaných motivací, vlastně se o nich nic nedozvíme. Všichni tři (Sabretooth, Toad a Mystique) jsou mutací poznamenaní fyzicky, a tak k jejich vysvětlení stačí jediná věta, kterou ve své pravé podobě utrousí Mystique: „Lidé jako vy byli důvodem, proč jsem se jako malá bála chodit do školy.“  To je první motiv, který film využívá k popření dosavadních vzorců superhrdinských filmů.

Kromě padoucha, který není padouch, film upouští od dosavadního vzorce superhrdiny. Tvůrčí tým X-Men nechtěl prezentovat hlavní postavy jako superhrdiny, ale jako reálné lidské postavy. Hlavní hrdina Wolverine není hnán ušlechtilým posláním, nemá žádné nevyřízené účty s padouchy a nezachraňuje svět z pocitu viny. Vlastně se do zachraňování světa ani nijak zvlášť nehrne. Samotní X-Meni nevyrážejí každý večer do ulic bojovat se zlem, ale provozují útočiště pro odvržené mutanty, které chtějí chránit. Zatímco v komiksu byla jejich škola superhrdinskou pevností a zároveň školou, ve filmu je to škola, která učí mutanty jak se bránit a ovládat své schopnosti tak, aby zbytečně neubližovali sobě nebo druhým.  Zároveň film podrývá další prvek, pro superhrdinu nezbytný – výjimečnost. V dosavadních superhrdinských filmech byli superhrdinové nadřazenými entitami, které svými vlastnostmi převyšují celý svůj fikční svět. Všemocný Donnerův Superman je na tomhle v podstatě vystavěný, stejně jako Burtonův Batman, který ohromuje nádhernými hračkami, skvělým kostýmem a bojovými dovednostmi. Na Spawnových schopnostech závisela rovnováha mezi nebem a peklem. Bladeovi jeho poloupírský původ zajišťoval sílu upírů a odolnost proti slunci, stříbru a česneku zděděnou z lidské strany, čímž má jasně navrch nad oběma tábory.

X-Men se odehrává ve světě, který se pomalu plní lidmi s nadpřirozenými schopnostmi. Mít v tomto světě schopnost ovládat počasí nebo číst myšlenky vám nezajistí status nadčlověka, ale příslušníka sociální skupiny. X-Meni se tak nestávají bytostmi, které mají nad ostatními vrch a jež musíte pro jejich dovednosti obdivovat. Jsou ve svém světě téměř všedními figurami, které svou výjimečnost potvrzují spíš povahovými vlastnostmi, odhodláním a schopností semknout se jako tým a pomáhat těm méně šťastným. Od dosavadních superhrdinských filmů se X-Men odlišují tím, že své hrdiny v první řadě nestaví do pozice nadřazených entit. O to jednodušší je pak rozvíjení jejich lidských vlastností.  Na rozdíl od Supermana a Batmana, kteří stojí nad společností, a Bladea a Spawna, jež se ze společnosti vyčleňovali, X-Meni jsou její součástí a mají tak prostor být obyčejnými lidmi. Tým filmu X-Men této premisy využívá beze zbytku a představuje zvláštně nesuperhrdinský film. Bryan Singer prohlásil, že „netočí akční film, ale film s akcí.“ Film se víc zaměřuje na postavy a jejich motivace. Tomu je přizpůsobený výběr herců. Padoucha Magneta ztvárnil shakespearovský herec Ian McKellen, který roli pojal s veškerou vážností pro tragickou postavu.

X-Men přinesl nový typ superhrdinského filmu, který motivu superschopností využívá spíš k alegorii, než k zábavě. Ve filmech X-Men X-Men 2 jsou mutanti v podstatě alegorií na utlačované menšiny. Magneto, který přežil Osvětim, přináší do příběhu paralelu se situací Židů ve třicátých a čtyřicátých letech, rozhovor Icemana s rodiči zase připomíná coming out.

S potlačením aury superhrdiny a superpadoucha přichází i potlačení kostýmu. V komiksu má každý z hrdinů vlastní specifický kostým s jasnými barvami, ve filmech jsou jejich kostýmy zredukovány na strohé uniformy. Nepostrádají klasický superhrdinský symbol, v tomto případě „X“, je stejné barvy jako zbytek kostýmu, takže těžko viditelný. Kostýmy si X-Meni oblečou až v posledním aktu, ve druhém filmu je v nich spatříme ve druhé polovině. Dialogy o těžkostech mutantského života i první příležitostné souboje absolvují v běžném oblečení. Do tradičně vnímaných superhrdinů té doby nemohli mít dál. Nesuperhrdinští X-Men byli jejich skvělým protipólem. Oproti dosavadním Batmanům nebo jiným devadesátkovým komiksovým podívaným působí X-Men až komorně. V tom je určitá nadčasovost, protože svým nezvyklým pojetím působí X-Men jako zjevení i dnes, v době pompézních komiksovek s barevnými kostýmy a velkolepou akcí. Svým důrazem na psychologii postav a co největší zcivilnění navíc inspirovali celou vlnu komiksovek s psychologicky rozpolcenými hrdiny.

Nejslavnějším zástupcem tohoto typu filmu je Spider-Man Sama Raimiho. Na rozdíl od X-Menů se nevzdává kostýmů ani velkolepé akce, a při povaze Spider-Mana jako takového by to ani moc nešlo. Byť má ale příběh pavoučího muže parametry klasicky vnímaných superhrdinů, kteří stojí nad společností, Spider-Man téměř neopouští perspektivu hlavní postavy, a když už ano, sledujeme film z perspektivy hlavního padoucha Green Goblina. Film je vyprávěný prostřednictvím jejich vzájemné paralely – oba ve filmu prožívají svůj origin, první kroky ke své roli, ustavení této role ve fikčním světě i její mediální odraz. Víc než o boji hrdiny s padouchem je ale film o tom, jak hrdina i padouch hledají své místo ve světě. Peter Parker je na střední škole loser, který trpí šikanu spolužáků a nedokáže pozvat vysněnou dívku na rande. Na jeho cestě k identitě Spider-Mana zkouší své limity a poté, co do role hrdiny doroste, se opět musí potýkat s rolí outsidera. Identita superhrdiny mu totiž nejen nepomůže k osobnímu štěstí, ale ještě víc mu ho upírá.

Norman Osborn ve svém podniku ztrácí půdu pod nohama a nedokáže najít cestu ke svému synovi. Poté, co se u něj projeví osobnost Green Goblina, sice vykoná svou pomstu na správní radě a najde ve Spider-Manovi vítaného rovnocenného soupeře, ale čím dál více propadá šílenství a vztah se synem se mu plnohodnotně narovnat nepodaří. Superschopnosti ve Spider-Manovi nehrají roli alegorie, jako v X-Men, ale i tak mají jinou úlohu, než v prvních superhrdinských filmech. Spider-Manovi umožní poznat svět dospělosti, uvědomění si zodpovědnosti a poznání, že dokonalé štěstí neexistuje. Green Goblin stejně tak pozná, že neexistuje absolutní moc. Ani jeden z protagonistů není ve své roli spokojený a oba dva na svůj nový život doplácejí.

X-Meny Spider-Manem se superhrdinský komiksový film proměnil z popcornové zábavy v psychologické drama a superschopnosti v úděl, který život rozhodně neusnadňuje. Oba filmy ukázaly nové způsoby, jak do superhrdinské filmové popkultury vnést možnosti objevování hloubky postav. Kromě Spider-Mana následovaly x-menovský trend psychologických komiksovek další filmy. Po roce 2000 vznikly dva superhrdinské psychologické filmy, které přistupovaly ke svým hrdinům stejnou cestou. A byť oba patří k nejlepším superhrdinským filmům vůbec, oba dopadly dost rozdílně. První byl fanoušky odmítnut, druhý se dočkal nadšeného přijetí, rozrostl se v epickou trilogii a ovlivnil další řadu nejen superhrdinských snímků. O nich si řekneme víc příště.

Zdroj: Obrazor.cz

Napsat komentář