Malý a nenápadný, ale nesmírně sympatický. Takovými přízvisky bych se vůbec nebál už úvodem označit nejnovější počin italského režiséra a scénáristy Paola Genoveseho (Naprostí cizinci). Místo splněných přání nedisponuje žádnými velkými taháky v podobě akce či výpravy, ba naopak. A přesto jde o snímek, který si zaslouží divákovu pozornost a dokáže si ji udržet po celou dobu stopáže. U mě osobně to tak alespoň fungovalo. A čím že mi mysteriózní snímek s nádechem fantastična tak učaroval?

Kouzlo filmu tkví v hlavní postavě, o které nevíme zhola nic. Jen to, že sedí u stolu, má zvláštní sešit a po pár velmi konkrétních otázkách vám splní jakékoli přání, jakoukoli tužbu. Háček je v tom, že za to bude něco chtít. Celý film je koncipován tak, že se odehrává v jednom jediném interiéru. Což je jeho největším plusem a zároveň i největší slabinou, velmi zužující publikum, jež se o něj bude zajímat. Občas je tu záběr z exteriéru, ale to je tak všechno. Centrum dění je situováno do podniku The Place, ze kterého bezejmenný protagonista po celou dobu nevytáhne paty. Nebo ano, to nevíme. Díky závoji nejistoty, který se jen zlehounka pozvedne v samotném závěru, aby nás nechal dále tápat po řadě odpovědí, si zkrátka nemůžeme být jisti, zda je hrdina uzavřen v časové smyčce, či jen cokoli, co muž s knihou plnou poznámek dělá mimo restauraci, není podstatné. Hybatelem děje však není hlavní hrdina, nýbrž lidé, kteří k němu přicházejí. Ústřední postava klade otázky a neustále si cosi zapisuje a ověřuje v obsáhlém sešitu. Příchozí mají vždy nějaké přání, které jim muž s notesem slíbí splnit. Za protislužbu. A tou je, byť ne nevyhnutelně, nějaký zločin, kterým za vyplnění svých snů „zákazník“ zaplatí.

Kupříkladu dívka, která chce být krásná, musí ukrást velmi specifickou částku. Nebo muž, jenž chce zachránit nemocného syna, musí zabít malé dítě, a podobně. Jednotlivé vedlejší postavy postupně utváří okolo záhadného muže pavučinu, v níž se jejich osudy a zadané úkoly tu a tam více či méně protínají. Divák tak většinu filmu přemýšlí a je nejistý při rozhodování se, zda majitel notesu se zevrubnými zápisy o těchto svých „klientech“ a zadanými úkoly zručně nemanipuluje se všemi zúčastněnými. Zda v jeho loutkohře nemá účast takové množství lidí, že díky tomu skutečně dokáže splnit komukoli jakékoli přání, zatímco dotyčný zase zasáhne do života někoho jiného. A nebo, jestli náhodou opravdu není on sám loutkou vyšší moci, která mu právě skrze sešit uděluje příkazy pro lidi, kteří za ním přijdou. Jisté je, že onen vousatý pán, na první pohled gentleman, vše pronáší bez náznaku emocí a s kamennou tváří.

Dění dostává na obrátkách právě v těch momentech, kdy zkoumáme emoční záchvěvy a otřesy muže (perfektní mimika a charisma herce Valeria Mastandrea zaslouží pochvalu), který jen tiše přihlíží tomu, co jsou lidé skutečně schopni udělat pro domnělé blaho své či svých blízkých. Spolu s ním tak jen trneme, jak by ona příslovečná zlatá rybka plnící přání dokázala skutečné hrůzy, kdyby každé ono přání muselo být vyváženo protislužbou. Právě v těch momentech jsme na vážkách při rozhodování se, zda je hlavní hrdina chladný a bez emoční manipulátor, či oběť s nějakou mocí. Určitý tajemný nádech, kterým je zachmuřený pohled onoho muže doprovázen, dává snímku právě tu správnou atmosféru v momentech, kdy dochází na jistou romantickou linku okolo servírky, která se stane jeho pozorovatelkou, toužící zjistit, co vlastně celé dny s příchozími dělá. Právě tato, na první pohled nezajímavá, romance obrátí celý příběh naruby a ukáže se být pro celkové vyznění a gradaci děje mnohem zásadnější, než by se zpočátku mohlo zdát.

Místo splněných přání je především perfektně sestavenou mozaikou lidských osudů, které se prolínají v řadě bodů. Je také velmi dobrým konverzačním dramatem, jež dokáže od začátku až do konce upoutat a vaše rozběhnuté úvahy nepustí až do finálního rozuzlení. Svou poetikou, tragikou ústředního charakteru (jak sám o sobě prohlásí: „Nejsem zrůda. Jen řekněme, že dávám zrůdám najíst.“) a magickým nádechem tajemna, který se podařilo vytvořit bez jakýchkoli efektů, jen za pomoci jednoho interiéru a přesvědčivých herců, je zkrátka důkazem toho, že i ze zdánlivé vody se dá vařit a pro zručného vypravěče není nic překážkou. Ústřední motiv celého vyprávění, tedy to, že naše životy se mohou zásadně odvíjet od dobrých i špatných rozhodnutí sice není nic převratného, nicméně je rozveden do celé své potenciální šíře.

Verdikt

Snímek je možná tak zajímavý díky tomu, že ač je nakonec naznačeno možné rozuzlení, je čistě na divákovi, zda v závěrečné scéně uvidí tu či onu interpretaci. Přičemž i mě samotného napadlo hned několik vysvětlení, která dávají smysl. Pečlivě vystavěné napětí si tak udrží přetrvávající sílu a dopad. Potěší i to, že velmi malý prostor, na kterém se film odehrává, posloužil kameramanům jako skvělá příležitost pro rozličné úhly záběrů na stůl, za kterým hrdina sedí, a přechody mezi nimi. Pozornost je pak zaměřena na morální rozhodnutí jednotlivých postav a jejich následky v konfrontaci s realitou, splněním toho, co chtěli, byť za nemalou cenu, či momentem kdy se zřeknou úkolu (kouzlo tkví v tom, že ony věci je nikdo nenutí udělat, jen jejich touha po tom či onom) a zachovají si tvář. Lidskost je tu přítomna v míře větší než malé a dokáže se vás tak citelně dotknout.

Místo splněných přání / The Place
Trailer
Itálie, 2017, 105 min
Drama / Mysteriózní / Fantasy
Režie: Paolo Genovese
Scénář:  Paolo Genovese
Hudba: Maurizio Filardo
Hrají: Valerio Mastandrea, Marco Giallini, Alessandro Borghi, Silvio Muccino, Alba Rohrwacher, Vittoria Puccini, Sabrina Ferilli, Rocco Papaleo, Giulia Lazzarini, Vinicio Marchioni, a další.

PŘEHLED RECENZE
Tomáš Lesk
75 %
Tomáš Lesk
Jsem pisálek, snílek, knižní a filmový skoro-všežrout se slabostí pro tvorbu Quentina Tarantina, dále seriál Doctor Who, a zarytou nenávistí vůči béčkovým slasherům a špatně použité třaslavé kameře. Ve volném čase hraji hokej, čtu a zírám.

2 KOMENTÁŘE

    • Pokud se nemýlím, tak film bohužel není uváděn v širší kinodistribuci. Takže jedině zkusit komornější kina, jako třeba (z těch v Praze) Lucerna, Evald, nebo Atlas, popř. festivaly. Nu a pak je tu internet. 🙂

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here