Dneškem začíná běh jednoho z nejočekávanějších filmů tohoto roku v kinech. Pokračování kultovního kyberpunkového sci fi, nesoucí název Blade Runner 2049, je filmem, od kterého si nejen fanoušci žánru slibují mnohé. Ještě než na našem webu zveřejníme recenzi na aktuální film, připomeňme si ten původní, spolu s jeho významem… 

Původní film podle oblíbené knižní předlohy spisovatele Philipa K. Dicka natočil legendární režisér Ridley Scott, stojící krom tohoto počinu mimo jiné i kupříkladu za Vetřelcem, či Gladiátorem. Snímek jako takový znamenal menší revoluci žánru. A nejen tím, že se mu podařilo poutavě a přilnavě skloubit spojení vědecké fantastiky a takřka noirového způsobu vyprávění (což samo o sobě nezní jako funkční nápad). Blade Runner byl jedinečný i ústředními myšlenkami a velmi pozvolným tempem, kladoucím nicméně důraz na každý detail, který se v závěru může ukázat mnohem zásadnějším, než by se na první pohled mohlo zdát.

Ruku v ruce zde navíc kráčela atmosféra, dokreslená dodnes úchvatnou vizuálností, jakož i poutavý hudební podkres. Právě tak ale i velmi realistická vize přetechnizované budoucnosti, v níž tu nejhorší a nejnebezpečnější práci vykonávají stroje; replikanti, byla více než jen působivá. Blade Runner si bere na paškál dnes již tradiční a oblíbené (snad i díky stupňující se aktuálnosti) téma lidství a toho, co vlastně znamená být člověkem. A právě to, že i v robotech; umělých lidech mohou být city a emoce je zde rozvedeno v plném rozsahu.

Ačkoli film jako takový je dnes brán takřka za modlu a definici žánru, z něhož si později brala inspiraci taková díla, jako kupříkladu manga Ghost in The Shell, či vele oblíbený Matrix (ten vlastně i „přežvýkal“ řadu motivů z předchozí zmíněné mangy), nejde o počin bezchybný nebo dokonalý. O tomto faktu ostatně hovoří i několik existujících verzí, jakož i dotáčky jedné ze scén. Bez jakéhokoli vyzrazení zápletky pro ty z vás, co Blade Runnera dosud neviděli je nutno podotknout, že snímek jako takový měl hned tři verze, přičemž u té první nebyl Scott spokojen s koncem a jeho vyzněním. Následoval Director’s cut a po letech konečně i Final cut, u kterého byla kupříkladu přetočena scéna, v níž replikantka Zhora (Joanna Cassidy) prchá před hlavním hrdinou Deckartem (Harrison Ford) skrze skleněné vitríny. V původní verzi totiž herečku zastoupila kaskadérka, což bylo ve filmu vidět.

Final Cut byl vytvořen v roce 2007, což je slušná doba s přihlédnutím k tomu, že v kinech byl film uveden v roce 1982. Tak či tak je s touto verzí režisér spokojen a na její konec, o němž se dodnes živě diskutuje, navazuje i pokračování, jehož příchod předesílalo několik minifilmů (2048: Není úniku a Blade Runner 2049 – 2036: Nexus Dawn), a které ode dneška můžete vidět v kinech. O tom, zda to stojí za to či ne, si řekneme v chystané recenzi. Nicméně minimálně starší bratříček, který patří k milníkům kyberpunkového sci fi, si veškerou pozornost bezesporu zasluhuje plnou měrou…

„Počátkem 21. století dosáhla společnost Tyrell ve výzkumu robotů fáze Nexus. Její výrobky byly téměř identické s lidmi, nelišily se ani inteligencí. Lidé používali replikanty při nebezpečných výpravách nebo jako otroky při kolonizaci jiných planet. Po krvavé vzpouře replikantů v jedné z mimozemských kolonií byl robotům pod trestem smrti zakázán pobyt na Zemi. Na plnění tohoto nařízení dohlížely speciální jednotky Blade Runner, pověřené vyhledáváním a likvidací replikantů, kteří zákaz poruší.

Při svém prvním uvedení před lety ohromil tento snímek diváky svým pohledem na budoucnost a brzy se stal obdivovaným klasickým dílem v žánru sci-fi. Inteligentní a provokativní scénář, volně vycházející z knihy Philipa K. Dicka „Sní androidi o elektrických ovcích?“, výtvarná stránka a zvláštní efekty vytvořily svým autorům odrazový můstek k následující hvězdné kariéře. Rovněž pro některé hlavní představitele – zejména Rutgera Hauera – byl tento film významným mezníkem – rolí Roye Battyho se zařadil do kategorie mezinárodních hvězd. Režisér Ridley Scott nebyl spokojen se zásahy studia do konečné podoby filmu, ale jeho snaha o prosazení původní verze přinesla ovoce až po letech.“

Sdílejte
Tomáš Lesk
Jsem pisálek, snílek, knižní a filmový skoro-všežrout se slabostí pro tvorbu Quentina Tarantina, dále seriál Doctor Who, a zarytou nenávistí vůči béčkovým slasherům a špatně použité třaslavé kameře. Ve volném čase hraji hokej, čtu a zírám.

Napsat komentář