Dojmy z filmů letošního ročníku Be2Can

Čtvrtý ročník festivalu Be2Can představil divákům dvanáct filmů v hlavní sekci, retrospektivu italského režiséra Paola Sorrentina i úspěšné snímky z minulých let. My jsme během přehlídky vyrazili na šest kousků z hlavní sekce (z nichž se většina chystá i do širší kino distribuce) a přinášíme Vám naše dojmy.

Zabití posvátného jelena

Jana Trnková: Naprosto luxusně natočená blbost. Přiznám, že ani předchozí Lathimosův počin Humr mi úplně nesedl, ale tam jsem alespoň dokázala ocenit originalitu nápadu. Zde jsem se, bohužel, nemohla přenést přes debilitu hlavní postavy, a proto také nechápu, jak film mohl získat cenu za nejlepší scénář na festivalu v Cannes. Absurdnost a nereálnost situace („jak se tohle může dít?“) není potřeba řešit, ale nad způsobem, jakým se Farrellův hrdina se situací vypořádává, zůstává rozum stát. Scéna, kdy si Farrell do obýváku přivede všechny členy své rodiny, aby se pokusil situaci vyřešit s brokovnicí v ruce, byl pro mě moment, kdy jsem ztratila veškerý zájem o postavy a jejich osud a film přestala brát „vážně“. Všichni se v tomhle filmu chovali tak hloupě, že veškerá potenciální diskuze o motivacích postav přijde vniveč, poněvadž s nikým nemůžete sympatizovat a ač se snažíte sebevíc, jejich činy jsou nelogické.

Barbora Dršková: Pod první větu komentáře nade mnou bych se nejspíš i podepsala. Ačkoli to vypadá hezky, tak mě většinu času napadalo, co vlastně může někoho vést k tomu, aby takový film natočil. Momenty snad zaujmou, ale jsou bez výjimky následovány něčím, co rozhodí, naštve nebo dojem nějak jinak zprotiví. Nicméně kdybych měla porovnávat s Humrem, tak nevím. Humr mě nebavil a vlastně nezanechal moc dojem, byl mi jedno. Tenhle snímek mě rozhořčil, místy až znechutil. A pak se jen nabízí otázka, co je vlastně horší?

V kinech: 2.11. 2017

O těle a duši

Jana Trnková: Ačkoli jsem na Berlinale soutěž poměrně sledovala, paradoxně (a pro mě i nepřekvapivě) jsem vítězný snímek neviděla, což jsem napravila právě až díky Be2Can. Počin maďarské režisérky Ildikó Enyedi ale do té doby získal pověst lovestory z jatek. Takový epitet ve mně vyvolával pocit syrové, nekompromisní a tělesné aféry, zvláště pokud si k tomu přidáte konvenční obraz jatek jakožto drsného prostředí. Film je ve skutečnosti ale přesným opakem. Během téměř dvou hodin sledujete dvě osamělé postavy, které si k sobě pomalu hledají cestu a film je mnohem intimnější a citlivější, než jsem čekala. Prostředí jatek zde nefunguje jako prvoplánové drsné prostředí, ani se ve Vás nesnaží vyvolat pro-vegetariánské emoce (i navzdory několika naturalistickým záběrům), ale spíše pracuje jako elementárně živočišný kontrast k šetrnému vztahu hlavních postav. I přesto ale je film až zbytečně dlouhý, a ačkoli zpětně ho vnímám převážně pozitivně, pamatuji si až příliš živě, jak jsem si v kinosále přála jeho konec.

Barbora Dršková: Snímku se rozhodně nedá upřít osobité a originální prostředí a práce s ním. Na pozadí jatek se odehrává, či spíš buduje, až překvapivě jemný a něžný milostný příběh. Nicméně na mě byl ten příběh asi trochu pomalý a ne úplně výrazný na to, jakou stopá si vyhradil. A ač si teď říkám, že tam byla spousta dobrých nápadů a motivů, při sledování jsem počítala minuty a nemohla se dočkat konce.

Již v kinech

Nikdys nebyl

Jana Trnková: Na začátek je třeba říct, že můj zájem vidět tento snímek ovlivnil fakt, že Musíme si promluvit o Kevinovi je film, který ačkoli jsem viděla jen jednou, ve mně zanechal opravdu hluboký dojem. Další film rodačky z Glasgow Lynne Ramsay byl tedy automaticky na mém must watch listu, nehledě na téma nebo obsazení. Joaquim Phoenix ale není nikdy špatnou volbou, takže na film jsem šla s celkem optimistickým výhledem. Z kina jsem ale nadšená neodcházela. Film je sice bezesporu osobitě natočený, některé scény – např. záchrana dívky z domu obchodníků s bílým masem – překvapily nekonvenčním zpracováním (scéna byla nasnímána pouze skrze bezpečnostní kamery), Phoenixovi charisma rozhodně nechybí, ale i přes silné téma se filmu nepodařilo mě vtáhnout. Neodkážu přesně určit proč, protože i jistá odtažitost snímku je vzhledem k tématu na místě, ale tento snímek mě zkrátka minul a další bezeslovné zírání na obrazovku při naskočení titulků – jako u Kevina – se prostě nekonalo.

Barbora Dršková: Nutno podotknout, že ve chvíli, kdy jdete na tento snímek neseznámeni s jakýmikoliv informacemi či detaily, budete pravděpodobně zpočátku poměrně v šoku. Je možné, že se po čase přiblížíte vlně filmu, ti šťastnější se dostanou dokonce na ni. Ale pořád si spousta scén a situací vynucuje onu překvapenou a nechápavou ‚wtf‘ reakci. Ne, rozhodně se nedá říct, že bych se byť i jen minutu nudila, ale ani to, že bych si ze snímku něco odnesla, či že by zanechal ucelený dojem.

V kinech: 19.4. 2018

120 BPM

Jana Trnková: Pětičlenná porota Be2Can ocenila 120 BPM za „postupný pohyb od veřejné až k intimní rovině při zachování symbiózy obsahu a formy“, což je trefný popis tohoto francouzského dramatu pojednávajícím o aktivismu skupiny Act Up a jejich představitelů. Film se věnuje jak problematice aktivismu jako takového, jeho legálním i etickým možnostem v boji proti komerčním magnátům, právu i neinformované veřejnosti, ale neštítí se nahlédnout i dovnitř skupiny, která se i navzdory společnému cíli rozchází v mnoha názorech a přístupech. Další rovinou, tou intimní, je velmi osobní osud dvou mladíků, kteří se seznámí v rámci aktivistické skupiny a začnou spolu vztah, ačkoli jeden z nich je HIV pozitivní a oba jsou si vědomi, jakou trajektorii jejich vztah bude následovat. Některé části mohou působit suše a až nudně přednáškově, na druhou stranu film se neuchyluje k laciným obecným blábolům, ale debatní scény diskutují problematiku v dané terminologii a mají i určitou informační hodnotu.

Barbora Dršková: Popis poroty Be2Can je rozhodně trefný a možná právě to mi na snímku místy vadilo. Přišlo mi škoda, že se film z mého pohledu postupem děje až příliš soustředil pouze na pár členů zmíněné aktivistické skupiny a ostatní zůstali v pozadí. Plně rozumím tomu, že to nejspíš byla nejoptimálnější volba a jinak by počin působil možná rozsypaně a neuceleně, nicméně mi to místy nesedělo. I tak ale snímek zanechal velmi dobrý dojem snad i s nějakým informačním přesahem a za zhlédnutí rozhodně stojí.

V kinech: 30.11. 2017

Odnikud

Jana Trnková: Jelikož jsem se letos nemohla účastnit festivalu v Karlových Varech, vyrazila jsem opožděně na Odnikud až jako na závěrečnou projekci Be2Can. A musím dosvědčit, že někdy „čím méně víte, tím lépe“ je opravdu zásadním přístupem k určitým filmům. Zde Vás totiž i ta nejstručnější anotace dokáže připravit o půlku zážitku, jaký byste z filmu mohli mít, a to je opravdu škoda, zvláště když ona „vyspoilerovaná“ část přijde až ve dvou třetinách filmu a vy se vlastně do té doby jen čekáte, než se přes to dostanete, než začnete sledovat to, o čem ten film má být. To, co jsem tedy z popisu cítila, že bude úvod do děje (expozice), byl zvrat před posledním dějstvím (peripetie), a to je neskutečná škoda, protože jinak výtečně vykonstruované napětí přijde nazmar. Diane Kruger ale cenu za nejlepší ženský výkon v Cannes získala oprávněně.

Barbora Dršková: Já jsem film stihla již během KVIFF a v době, kdy jsem šla na projekci, jsem o něm nevěděla skoro nic. Což nejspíš pomohlo výslednému dojmu. Film z velké části stojí a padá na výkonu a postavě Diane Kruger. A dělá dobře, herečka podává výborný výkon. V kombinaci s dobrým scénářem a režií a působivými obrazy bych se rozhodně nebála snímek doporučit dál. Poslední cca minuta před závěrečnými titulky je už pak jen vizuální třešničkou na dortu.

V kinech: 4.1.2018

Fantastická žena

Barbora Dršková: Nový film chilského režiséra Sebastiána Leio vypráví příběh transgender ženy Mariny, které umře manžel. Soustředí se hlavně na situace následující po tragické události, kdy je hrdinka nucena jednat s rodinou svého partnera. Citlivě a působivě, byť možná někdy poněkud ploše a jednostranně, vykresluje problémy a předsudky a bezpráví ze strany známých i celé společnosti, se kterými se Marina setkává. Berlínský Stříbrný medvěd za nejlepší scénář rozhodně našel dobrého držitele, vyzdvihnout je třeba i herecké výkony.

V kinech: 09.11.2017

Na festivalu bylo dále možné zhlédnout ku příkladu snímky Western nebo Janička, o dojmy z nichž jsme se podělili již během letošního KVIFF.

Sdílejte

Napsat komentář