Když francouzský spisovatel Pierre Boulle v roce 1963 vydal knihu Planeta opic, pravděpodobně netušil, co jeho dílo pro sci-fi žánr předznamená. Roku 1968 následoval totiž dnes už naprosto kultovní, stejnojmenný film režiséra Franklina J. Schaffnera. Film o němž se dá prohlásit, že definoval žánr. Získal si značnou popularitu, o čemž svědčí i fakt, že jej následovala dlouhá řada dalších pokračování. Ať už jakékoli kvality.

Inteligentní primáti pronikli i do televize ve formě seriálů a televizních filmů. Divákům se tak ukazovali až do začátku osmdesátých let. Poté se na nějakou dobu odmlčeli. V roce 2001 se vytasil známý režisér Tim Burton s novým restartem, moderní verzí klasiky. Nutno podotknout, že jeho film byl přinejmenším zvláštní, a hlavně snaha „trumfnout“ nečekaný zvrat v závěru filmu působila groteskně a tak trochu směšně, byť se pokoušela i více podobat vyznění v knižní předloze. Příliš nepomohly ani působivé kulisy a lokace, ani perfektní masky. Film celkem zapadl a nedočkal se většího úspěchu. Po deseti letech se filmaři rozhodli zkusit to znovu. Tentokrát ale zcela jinak. Pracovali s předpokladem, že původní pointa Planety opic je všem známá, a rozhodli se nám ukázat, jak se to vlastně všechno seběhlo, že na naší planetě převzaly vládu mluvící opice.

Emotivní závěr původního filmu

Což je geniální nápad, protože se tak podaří nechat původní látku jen minimálně dotčenou a vyhnout se tak srovnávání. A navíc je tu spousta prostoru pro tvůrce, kde se fantazii nekladou prakticky žádné meze. Je tu právě ten potřebný prostor pro budování samostatné série. Režisér Rupert Wyatt a celý štáb se tentokrát vykašlali na masky a vsadili na technologii Motion capturingu. Do hlavní role Caesara, vůdce opičího povstání, tak nemohli obsadit nikoho jiného, než aktéra, který měl s touto technologií už značné zkušenosti. Dnes už nikoho nepřekvapí, že šlo o Andyho Serkise. Role připadla jemu i dost možná proto, že si už lidoopa zahrál a ne jen tak ledajakého. Nešlo o nikoho menšího, než o obřího gorilího krále v Jacksonově snímku King Kong z roku 2005. Serkis, podobně jako u Gluma, Konga a řady dalších i zde dokázal vtisknout počítačem vytvořenému charakteru život. Samozřejmě nebyl jediný. Každá opice měla svého představitele a vedoucí úloha ve filmu patřila jim, nikoli lidem. Vůbec je zvláštní zvolená perspektiva, kdy víme, že misky vah se budou čím dál více naklánět na stranu lidoopů. První část nové opičí ságy, uvedená roku 2011 nesla název Zrození planety opic.

Andy Serkis při natáčení scén se šimpanzem Caesarem pro druhý díl

Překvapivě byla o trochu víc, než jen akční popcornovou zábavou. Naopak byla poměrně komorní. Sledovali jsme zde velmi citlivý příběh mladého vědce Willa Rodmana (James Franco), který vyvíjel lék na Alzheimerovu chorobu. Hlavní motivací, která ho hnala dopředu, byl fakt, že nemocí trpěl jeho otec. Rodman se svým týmem lék testoval na laboratorních opicích. Výzkum však byl předčasně ukončen poté, co jeden z testovacích subjektů utekl z cely a počínal si nadmíru agresivně. Byl utracen. Ukázalo se však, že si šimpanzí samice nepočínala vztekle kvůli léku, ale kvůli mláděti, které porodila. Rodman si mládě vzal domů a potají vyzkoušel vzorky na otci. Po zázračných účincích pokračoval dál a zároveň vychovával mládě, kterému dali s otcem jméno Caesar. Ten se projevoval jako nadmíru inteligentní. Po čase přestal lék účinkovat. Upravené sérum navíc, jak se ukázalo, fungovalo spíše na opicích, než na lidech. Lidský organismus si na něj po čase vyvinul imunitu a odmítal jej. Později se ukázalo, že vir lidem spíše ubližuje. Caesar byl navíc umístěn do útulku k jiným opicím, kde panovaly strašlivé podmínky. Inteligentní šimpanz si po čase vybudoval u ostatních druhů autoritu, ukradl opičí vir a aplikoval ho na ostatní opice, čímž jim dodal inteligenci. Společně pak utekli a osvobodili zbylé opy v laboratořích. Došlo ke střetu s policií, ztrátám na životech a následně se skupina pod Caesarovým vedením skryla v národním parku. Caesar se zde navíc rozloučil se svým přítelem a adoptivním otcem.

„Caesar je doma.“

Název pokračování zní Úsvit planety opic a byl uveden roku 2014. Post režiséra tentokrát přijal Matt Reeves. Pokud první díl trilogie sázel na komornější způsob vyprávění, dvojka je čistokrevnou akcí s poněkud předvídatelnou zápletkou. Opičí povahy ale dostávají nové odstíny a je radost je sledovat, jak se v průběhu dění vyvíjejí. Vysoko nastavená laťka si tak udržela svůj standart a film je tak opravdu zábavný. V druhé části jsme poskočili v ději o deset let. Lidstvo je zdecimované opičím virem a zbyly už jen hrstky imunních jedinců. Opičí společenství naopak vzkvétá. Caesar zestárl. Má rodinu, děti a je hrdým vůdcem a vládcem všech opic. Bohužel idyla netrvá dlouho a ukáže se, že poblíž sekvojového parku, kde se svými druhy žije, je stále velké množství přeživších lidí. Ti potřebují elektřinu, jejímž zdrojem je vodárna za opičím územím. Opice s lidmi nastolí křehké příměří, jímž ale otřese vzájemná nedůvěra a dojde i ke zradě z vlastních řad. Jeden z Caesarových druhů ještě z dob, kdy to všechno začalo, Koba, lidem nevěří a obrátí se tak proti vůdci. Boj o vládu a přežití tak může začít…

Vychytralý a silný opičák Koba, kterého ztvárnil Toby Kebbell

Zdecimovaný a zraněný Caesar se ale s pomocí lidských přátel zotaví a převezme otěže vlády silou. Pravidlo, že opice nezabije jinou opici je nucen přehodnotit. Snímek, stejně jako předcházející část končí přímo otevřenými vraty pro další pokračování, v němž už bude boj s lidmi mnohem nekompromisnější. Celá série se zatím krom dokonalých triků a akce vyznačuje především výborně ztvárněným chováním opic. Jejich interakci a vznikající kulturu je radost sledovat. Figuruje tu znaková řeč, zatímco mluva opicím není tolik blízká a užívají ji prakticky jen pro komunikaci s lidmi, nebo když chtějí něco zdůraznit. Herci si tak museli nastudovat chování, mimiku, gestikulaci a vůbec dorozumívání opic, protože mluvené slovo je zde na vedlejší koleji.

Caesar se ani tentokrát otevřenému konfliktu nevyhne

Třetí díl slibuje vyvrcholení celé dějové linky a nezbývá tak než se jen těšit na nadupanou akci, která nebude doufejme jen bezhlavou vizuální orgií (k čemuž povážlivě nakročil druhý díl) ale i snímkem s kvalitním příběhem. Matt Reeves u kormidla zůstal i pro tuto část a nezbývá tak než věřit, že se mu nadále podaří vybalancovat příběh s akcí na udržitelné a snesitelné úrovni. Půjde teď o skutečnou válku, v níž lidé opice už oproti předchozím kapitolám nepodceňují a vědí, že mají co do činění s inteligentním nepřítelem. Definitivní souboj o přežití a dominanci v novém světě je tady! Trailer na chystaný film, nesoucí název Válka o planetu opic, můžete zhlédnout zde. Snímek bude uveden do kin už 13. července.

Sdílejte
Tomáš Lesk

Jsem pisálek, snílek, knižní a filmový skoro-všežrout se slabostí pro tvorbu Quentina Tarantina, dále seriál Doctor Who, a zarytou nenávistí vůči béčkovým slasherům a špatně použité třaslavé kameře. Ve volném čase hraji hokej, čtu a zírám.

Napsat komentář