Adaptace prestižními cenami ověnčené dětské knihy spisovatele Patricka Nesse míří do kin. Silný, smutný i dojemný příběh se syrově temnými, krásnými ilustracemi Jima Kaye, převedl na filmové plátno španělský režisér Juan Antonio Bayona. Scénáře se zhostil již zmíněný autor předlohy. A jaký film ve výsledku je? Ocení ho jako celek, ale i jakožto příběh s přidanou hodnotou spíše dětský, nebo dospělý divák?

Ano i ne… Hlavní problém snímku vidím v titulní postavě. Není nikterak obtížné se do chlapce dokázat vcítit. Soucítit je horší. Není totiž příliš sympatický a jeho chování, jakkoli opodstatněné, mě prostě nějak nepřimělo si Conora oblíbit (Lewis MacDougall). Charakter jednoduše nemá dostatečné charisma ani prostor… Dozvíme se o něm že rád maluje, ve škole ho šikanují a má rád svou maminku, která ho k tvořivosti přivedla a s níž má ve výsledku společného ještě mnohem víc, než by se na první pohled zdálo. To je vše… Typický outsider, který zkrátka často bývá hrdinou pohádek a dětských příběhů. Je to už archetyp, se kterým tvůrci rádi pracují. Conorem v průběhu filmu neustále zmítá bezmocí hnaný vztek, v němž se mísí všeobecný strach ze ztráty. Jeho maminka totiž umírá na rakovinu…

V oné bezmocnosti tak klučina s kruhy pod očima kope kolem sebe a navzdory všemu utrpení mu chybí něco, čím by si více získal divákovy sympatie. Možná za to může herecký projev, možná to, jak je postava napsaná, nevím… Chlapce pronásleduje noční můra, v níž svou matku opakovaně ztrácí a již dlouho nenalezenou naději rozžehne okamžik, kdy do jeho snů vstoupí Netvor v podobě obřího enta, maskujícího se ve dne běžným očím za pradávný obrovitý tis. Ačkoli chlapec očekával jinou nestvůru, doufá že mu tento pradávný tvor pomůže, že z onoho setkání vyplyne záchrana jeho maminky. Netvor mu však hodlá vyprávět tři (klasické pohádkové číslo) příběhy, a v okamžiku kdy je dopoví, bude ten čtvrtý na chlapci. Slíbí i vyléčení, ale jak už to tak v životě bývá, výsledek bude zaměřen trochu jinak, než Conor doufal…

Právě Netvor (který vzhledem tak trochu evokuje Groota ze Strážců galaxie, ač je mnohem výřečnější), opatřený hlubokým, podmanivým hlasem Liama Neesona vzbuzuje kýžený respekt a jeho vypravování tak dokáže skutečně zaujmout, jakož i jeho účast v příběhu hlavním. Neeson samotný se pak ještě objevuje na fotografii, vyobrazující Conorova dědečka s jeho dcerou. Fakt, že tímto způsobem tak vlastně nepřímo ztvárnil dvojroli, vzbuzuje otázku, zda je to víc než jen eastereeg, nýbrž jestli nejde o náznak toho, že Netvor je jakousi náhradou za absentující otcovskou autoritu. Tu má totiž společnou jak Conor, jehož otec (Toby Kebbell) si založil novou rodinu, tak manželem opuštěná matka, jíž navíc Conorův dědeček, její tatínek, zemřel už poměrně dávno. Oba navíc Netvora znají, jak je stále citelněji naznačováno…

Děj filmu je dostatečně silný, pohne a dojme, pokud mu to dovolíte. Ale dle mého tak činí příliš prvoplánově. Krom jistě zajímavých myšlenek, skrytých ve stromem vyprávěných, zvláštních příbězích (ty se mimochodem nesou v duchu ruční malby a patří k tomu nejkrásnějšímu, co ve filmu uvidíte), jejichž rozuzlení a poučení z nich plynoucí je vždy jiné než by Conor (a divák) zprvu myslel, však film nenabízí něco, co bychom jinde neviděli. Jak moc se pak adaptace liší od předlohy, do níž jsem zatím jen nahlédl, nemohu posoudit, nicméně si knihu rozhodně hodlám přečíst, což mluví přinejmenším ve prospěch snímku. Líbí se mi ta snovost, ostatně Netvora v pravé podobě vídá jen Conor, a vizuálno, které počinem prostupuje… Netvor sám pak není žádný klaďas, spíše přírodní věkovitá síla, která dává i bere a ve své moudrosti nedělá rozdílů… Neposkytne zázrak, ale spíše nabídne východisko, cestu k vyrovnání se s tragédií (která je tu hlavním motivem) a faktem, že touha po tom, aby bolest ustala, není nic zlého…

Verdikt

Již zmíněné animované sekvence tří Netvorových příběhů, podkreslené jeho vyprávěním, jsou krásné, a nečernobílá dvojakost jejich postav i vyústění dovádí diváka k zamyšlení. Film mi svým pojetím a ostatně v mnohém i vyzněním a nepříliš příjemnou zápletkou připomínal starší Most do země Terabithia, který je díky tématu konečnosti a ran života rovněž v mnohém spíše snímkem, který si oblíbí spíše starší divák. Ne že by snad ani jeden film děti neocenily, jen se může pro ně jednat o trochu silnější kávu. Na místě může být díky atmosféře i srovnání s Faunovým labyrintem… A konečně… Podobně jako smrt Artaxe v Nekonečném příběhu, je i ve Volání netvora něco, co ve vás zůstane… Ten smutek a smiřování se s jen omezenou délkou našeho času zde, je něco, co s sebou dospívání nese. A Příběh života to rozhodně ukazuje v plné kráse moudrých myšlenek, podbarvených krásnými efekty a dojemným, srdcebolným koncem… Přesto jsem čekal nějaký větší zlom, zvrat, zkrátka něco, nějaký zapamatovatelný moment v jinak volně plynoucím dění. Podobně jako v už zmíněné tématicky a řadou motivů spřízněné Terabithii. V té je ovšem tragédie v pohádkově laděném, fantastickém příběhu náhlá a nečekaná, zatímco zde jí čelíme od začátku až do konce a víme, jak to celé dopadne… Nicméně být dítětem, asi očekávám jiný vývoj. A možná že právě o to jde…

Volání netvora: Příběh života / A Monster Calls
Trailer
USA / Španělsko / Velká Británie, 2016, 108 minut
Drama / Fantasy
Režie: Juan Antonio Bayona
Scénář: Patrick Ness
Hrají: Lewis MacDougall, Liam Neeson, Felicity Jones, Sigourney Weaver, Toby Kebbell, Geraldine Chaplin, Lily-Rose Aslandogdu, Ben Moor, a další.

RECENZE
Tomáš Lesk
60 %
Sdílejte
Tomáš Lesk
Jsem pisálek, snílek, knižní a filmový skoro-všežrout se slabostí pro tvorbu Quentina Tarantina, dále seriál Doctor Who, a zarytou nenávistí vůči béčkovým slasherům a špatně použité třaslavé kameře. Ve volném čase hraji hokej, čtu a zírám.

Napsat komentář