TOP 8: Nejlepší filmy 67. Berlinale

Během Berlinale může divák vidět až desítky filmů z celého světa. Některé se povedou víc, některé méně. Na festivalu jsem viděla přes 30 snímků a z nich vybrala osmičku nejlepších.

The Other Side of Hope

Novinka finského režiséra Aki Kaurismäki očividně nenadchla jen mě, ale většinu novinářů a také porotu – ta mu udělila cenu festivalu za nejlepší režii. The Other Side of Hope je třetím filmem Kaurismäkiho tzv. volné trilogie z přístavu (předcházejí mu Světla v soumraku a Le Havre), ačkoli Kaurismäki ji nazval trilogií o uprchlících. Téma uprchlíků je v TOSOH stěžejní. Vypráví příběh dvou mužů, jednoho postaršího Fina Wikströma, který opustil svou ženu a práci obchodníka a chce si otevřít restauraci. Druhá dějová linka sleduje Khaleda, syrského uprchlíka snažícího se dostat ve Finsku azyl. Jejich cesty se protnou, když Wikström najde Khaleda spát na ulici u jeho podniku a nabídne mu práci. Kaurismäkiho film není prvoplánovaná kritická agitka o současné uprchlické krizi, ale věnuje se spíše komunitě a mezilidským vztahům a balancuje na rovině dramatu a komedie.

The Party

Má nejčastější výtka k filmům je, že by mohly být kratší. To tady u cca 70 minutové podívané scénáristky a režisérky Sally Potter hrozit nemohlo. The Party je film odehrávající se v reálném čase jednoho večera, kdy se skupina přátel sejde, aby oslavila úspěch Janet, která byla právě zvolená ministryni zdravotnictví, ale jak je hned z prvních minut jasné, ne vše jde tak, jak by si to kterýkoli z účastníků představoval. Film táhne výborný herecký ansámbl v čele s brilantní Patricií Clarkson v roli cynické samozvané realistky. V dalších rolích hrají Kristin Scott Thomas, Timothy Spall nebo Cillian Murphy.

Ein Weg

Na některé filmy člověk narazí úplnou náhodou. Přesně tak jsem to měla s tímto německým snímkem ze sekce Perspektive Deutches Kino, na který jsem se rozhodla jít jen kvůli volnému času před jiným filmem a z něhož se nakonec vyklubal jeden z nejcitlivějších a nejzdařilejších filmů, které jsem na festivalu viděla. Režisér Chris Miera natočil intimní studii vztahu dvou partnerů, která nespoléhá na žádná velká dramata. Film sleduje dva muže, Andrease a Martina, v průběhu zhruba 15let a vývoj jejich vztahu od počáteční zamilovanosti přes zažitou zdomácnělost až po volný rozpad vztahu.

Call Me by Your Name

Novinka Lucy Guadagnino získala vřelý ohlas už na festivalu v Sundance, takže to byl jeden z mých nejočekávanějších snímků. Děj se odehrává během jednoho léta v Itálii, kde si mladý Elio užívá prázdnin ve vile se svými rodiči. Jako každý rok přijíždí z Ameriky asistent, aby pomohl Eliovo otci s prací. Tento rok přijede sebevědomý Oliver, který Elia fascinuje víc než kdokoli jiný předtím a léto, které spolu prožijí je jedno, na které určitě nezapomene. Film je adaptací stejnojmenné vzpomínkové knihy napsané v první osobě z pohledu Elia a i film je citlivě vyprávěn z chlapcova pohledu, což z něj dělá velmi působivý coming-out snímek.

I Am Not Your Negro

I Am Not Your Negro je jedním z nejdiskutovanějších dokumentů loňského roku. Nejen, že je výborně zpracovaný, ale zároveň jeho téma je velmi aktuální. Dokument je založen na poznámkách z nedokončené knihy Jamese Baldwina složené ze vzpomínek na jeho tři zavražděné přátele Malcolma X, Martina Luthera Kinga Jr. a Medgara Everse. Režisér Raoul Peck použil 30 stránek draftu této knihy ke vzniku filmové koláže dobových záznamů, reportáží a vzpomínek na tyto tři vůdce a dobu v níž byli aktivní. Ačkoli film reflektuje realitu životů africko-amerických občanů v 70. a 80. letech, je zároveň velmi aktuální dnes a s publikem silně rezonuje. To je rozhodně jeden z důvodů, proč je tento film také nominován na Oscara v kategorii Nejlepší dokument. A to rozhodně zaslouženě.

Close-Knit

Soutěžní snímek A Fantastic Woman byl nejvíce rozebíraný film festivalu dotýkající se problematiky transgenderu. V sekci Panorama se ale promítal i tento japonský počin režisérky Naoko Ogigami vyprávějící příběh jedenáctileté Tomo, kterou jednoho dne opustí matka a dívky se ujme na přechodnou chvíli její strýc žijící se svou trans přítelkyní. Film se nezajímá ale jen o trans lidi a předsudky vůči nim, ale dotýká se více LGBT témat, mimo jiné například  tématu sebevraždy LGBT dětí.

Bright Nights

Bright Nights byly promítány v hlavní soutěži festivalu a odnesly si cenu za nejlepší mužský herecký výkon. Georg Friedrich hraje muže, kterému umřel otec a on se proto vydá se svým odcizeným synem do Norska, aby se postaral o pozemek, který otec po sobě nechal. Po vyřízení těchto záležitostí se dvojice rozhodne udělat menší road trip a procestovat zemi. Na pozadí nádherné norské krajiny se pak naskytne prostor pro obě postavy, aby si našly také cestu k sobě.

God’s Own Country

God’s Own Country diváky zavede na farmu v anglickém Yorkshire, kde dospívá mladý Johnny. Johnny žije na farmě se svým otcem, se kterým nemá zrovna nejvřelejší vztah, a s babičkou, poněvadž jeho matka rodinu opustila už před několika lety. Johnny je nevybouřený mladík, který neví, kdy přestat pít a bližším vztahům, ať už přátelským nebo romantickým, se vyhýbá velkým obloukem. Tedy až do doby, než na farmu přijede na výpomoc mladý Rumun Gheorghe, jehož přítomnost donutí Johnnyho přehodnotit své životní priority a názory a dospět.

Váš komentář potěší autora článku.

Sdílejte

Napsat komentář