Do kin se nám nějakým záhadným způsobem dostal nový český film Decibely lásky, který by měl být jakýmsi pokračováním Diskopříběhu z 80s. Podle všeobecného mínění se snímek okamžitě zařadil do hitparády nejhorších českých filmů vůbec. Připomeneme si tedy i další, opravdu hrozné filmy, které se za posledních 10 let objevily na českých plátnech. Názor si již udělejte sami, já se jen ptám: „Bože, za co náš trestáš?“
Kategorie 1. – Troškařiny a Marcel Bystroň, král všech nepřístojností
Kameňák 4 (2013) + Vánoční Kameňák (2015): Zatímco první tři díly této nebohé série měl pod křídlem ještě starý známý tragéd Zděnek Troška, poslední díl zrealizoval nováček Marcel Bystroň (mimochodem čtyřku má na svědomí Ján Novák – ukažme si na něj!). Myslím, že pan Troška může být opravdu rád za stylovou náhradu. Nové příběhy městečka Kameňákov a jeho obyvatel postrádají smysl a jsou opravdu snad ještě o Trošku horší, než původní. Kdy se to zastaví? Doufám, že Kameňákem 18 s podtitulem Zkáza, kdy by například mohlo celé město vybuchnout…
Babovřesky 1-3 (2013, 2014, 2015): Troškařina jak vyšitá a není tomu náhodou, že všechny tři díly se dostaly na ČSFD do seznamu nejhorších filmů. Co více k tomu říct… Zase nějaká vesnice, nějaký ten farář, trochu slámového coitusu, pavlačové drbny bez pavlačí, zato s hráběmi, a to je asi všechno. Přínos světové kinematografii nula, o tom snad nemůže být pochyb. Pomohlo by snad jen zakopat a spálit veškeré kopie a zapomenout na tuto ostudnou záležitost.
Doktor od jezera hrochů (2010): Prý „lehká komediální nadsázka“ (oficiální text distributora). Ano… lehká určitě, komediální – to je relativní pojem. Jsou masochisté, jako třeba i já, kteří tento typ filmů sledují jen proto, aby se zasmáli opravdu hloupému scénáři, popř. tvůrcům a produkci, že takový trapas vůbec do světa vypustili. Ale že by to bylo záměrné vtipné jako komedie bývají? Ne! Pokud jde o nadsázku, tak nevím, kde by jako měla být, nenalezla jsem. Ve zkratce jde o story o závisti českých sousedů, ale dějová linka se ztrácí, vtipy nefungují, nechybí přiblblý sex, který nikdo nechtěl vidět. Děkuji akorát za dobře podanou tchýni (Eva Holubová), jinak znovu odpad takové míry, že na náhodné seskupení sopečného popela se budete dívat raději.
Kategorie 2. – Tomáše Magnuska by měli v televizi zakázat
Bastardi 1-3 (2010, 2011, 2012): No dobře… První díl není zas tak úplně nejhorší, ale že by to byla nějaká extraliga, to tedy opravdu ne. Další pokračování už je však jen příšerně natahované rádoby drama, které ale nepřináší zážitek dramatický, ale spíše traumatický. Pokud jde o obsah, tam se autor snažil poukázat na neutěšenou situaci českého školství. K ničemu to ale nebylo. Komu prospějí takové filmy? A kde soudruh Magnusek a NDR udělali chybu?
Jedlíci aneb 100 kilo lásky (2013): Ovšem tento paskvil se dá pokládat za to největší dno, které si lze představit. Asi jako Mariánský příkop, ale hlubší. Hubnoucí sanatorium pro milovníky jídla už je prostředí odporné samo o sobě a třešničkou na dortu je snad už jen Tomáš, jako režisér a zároveň hlavní postava celé taškařice. A jestli si myslíte, že když od filmu nečekáte absolutně nic, nemůžete být zklamaní, není to pravda! Zklamání z tohoto kousku se dá srovnat se zklamáním otylé manželky místního mafiána, která po návratu z KFC zjišťuje, že kuřat je ještě o jedno méně, než si objednala (tedy místo padesáti tří, jich tam má pouze padesát dva… So Sad Story!).
Modelky s.r.o. (2014): Magnusek a jeho věrný scénárista Laněk přistiženi při druhém pokusu o film, který, pro blaho nás všech, měl skončit ve stádiu pouhého pokusu. Příběh o stárnoucích modelkách, které spolu soutěží ještě po 40letech a hledají nové krásné tvářičky, je tématem tak dojemným, že se mi chce brečet. Bohužel to není dojetím, ale znechucením. Bezduchý a primitivní film, který nemá žádný výrazný klad, by měl také patřit mezi ty zapomenuté. Marně přemýšlím na jakou kategorii diváků byl zaměřen?
Kategorie 3. – Úmorné pokračování ověřených hitů
Sněženky a machři po 25 letech (2008): Uznávám, že první díl měl jisté kouzlo, ač mě osobně neoslovil ani ten. Co se týče pokračování, tak horské příhody veteránů z let osmdesátých zajímají snad jen veterány z let sedmdesátých. Trapňounké vtipy se opakují, nic nového nepřináší, děravý scénář ničemu nepomáhá a film nezachraňují ani docela dobře hrající Michal Suchánek a Veronika Freimannová. Kdyby byl snímek ještě o trochu víc teatrálnější, lehce by se dal zařadit mezi odpornosti Marie Poledňákové. Taková tragédie to ale přece jenom není. Asi tak tři vtipné momenty zachraňují celek od dna a tak zakotvil v hlubokém podprůměru (což je v tomto žebříčku meta téměř nedosažitelná!).
Saxána a lexikon kouzel (2011): I velikáni jako je Václav Vorlíček, kteří za sebou mají hodně dobré a zábavné produkty, občas šlápnou do exkrementu německé dogy a poté vzniká toto. Přešlap, ke kterému ani já nemám slov. Pokračování pohádky z roku 1971 stojí vážně za starou belu. Nikdo neví, „o čo sa komu jedná“ a mým názorem je, že prostě nejde o nic. Příšerná animace je korunou celé záležitosti. Opravdu mě zajímá, zda se to líbilo alespoň dětem… Těm, které znám já, bohužel ne.
Bony a klid 2 (2014): Svět veksláků a podvratných živlů normalizačních let je téma bezesporu zajímavé a nápadité. Koho ale, Ježíšku můj, zajímá, co dělají veksláci dnes? Tato subkultura je již vymřelá přes 20 let. Filmové oživení vekslu je asi tak užitečným počinem jako oživování T-rexe. Výsledkem ale není Jurský park, ale pražský park, kde se tento vekslácký úkaz nabízí veřejnosti k obhlédnutí. S realitou to nemá nic společného, nuda je až trýznivá, herci otravní, děj nulový. Další film z rubriky: Proč a kdo tohle dopustil?
Dědictví aneb Kurva se neříká (2014): Nejsem fanouškem tzv. alkoholového humoru a tak mi, navzdory většině populace, už první díl přišel opravdu trapný a přitažený za vlásky. S druhým dílem se vracíme do mírně poupraveného prostředí, kde sledujeme nejdříve pohřeb Vlasty (krávy), poté pozvolný úpadek hlavního hrdiny, návrat ke chlastu, nějaké duchařské halušky a hlavně vyloženě nemístný ksicht opilého Polívky, u kterého si nejsem jistá, co je role a co jeho osobnost. No, nepovedlo se, tak budeme doufat, že si tím aspoň Bolek zaplatil svoje reálné dluhy i když se u toho dopustil znásilnění a zprznění docela ucházejícího kultu.
Kategorie 4. – Bič na „čecháčka“ a lá Viewegh a Nesvadbová
Případ nevěrné Kláry (2009): Italsko-český koprodukční film na motivy románu Michala Viewegha. To zní krásně, co? Bohužel, skládka směsného odpadu zdálky taky nevypadá tak zle, ale čím jste blíž, tím víc to zavání pořádným průšvihem. Stejně jako skládka nepatří mezi lidi, ale na kraj měst, kde se na to nikdo nemusí koukat, tak stejně Nevěrná Klára je jeden z filmů a pohřbení, zakopání a následnou desinfekcí příslušného místa. Asi to mělo mít nějaký hlubší smysl, kdy jsme se měli zamyslet nad podstatou nevěry a černobílého světa a taky, že nic není, jak vypadá a blabla. Než ale na něco takového ve filmu narazíte, umřete vyčerpáním.
Román pro muže (2010): Román pro ženy byl sice hodně tupý film, ale proti Románu pro muže je to procházka růžovou zahradou. Svět tří bratrů, kde kompletně všem jde pouze o kozy Táni Pauhofové, je veskrze smutným pohledem do duše průměrného čecháčka. „Bože, jsme tak ukřivdění a nešťastní, náš život nemá smysl! Buu, beee, jsme staří, nic jsme nestihli!“ Omyl… Jen tento film nemá smysl. Znovu a opět se pozastavuji nad tím, co má být vlastně obrazem naší společnosti? Tohle? Nebo se tu pořádá nějaká soutěž: Natoč horší film, než je Kameňák a vyhrál jsi? Silný podprůměr, který z hlubin pekelných nevytrhne ani nadprůměrný Donutil.
Vybíjená (2015): Komediální umění tria Suchánek, Genzer, Sokol mělo zůstat u televizní Partičky a dále se nerozšiřovat. Výsledkem je další hřebíček do rakve českého filmu, který naprosto postrádá smysluplný scénář a nezachrání ho ani herecké výkony a ani hezká tvářička Simonky Krainové. Najít film, který vás zároveň štve tolika položkami, není jednoduché. Ale povedlo se! Komedie, která není komedie. S herci, kteří nehrají. Se zápletkou ošklivá vs. hezká holka, která není zajímavá. Dále příšerná hudba, emoční ždímání, vaření z vody a vůbec. Lépe strávíte čas i v čekárně na kožním, než vyhazovat peníze za podobné paskvily. Michale, Michale Vieweghu… Proč?
Bestiář (2007): Submisivní Karolína se místo hraní na hrdinku měla nechat svázat jako v 50 Shades a film by vydělal dvakrát tolik. To je ale také jediná pozitivní hypotéza, kterou k tomuto snímku dokážu vyplodit. Bestiální příběh o českém feminismu s otravnou Danicou Jurčovou a s nepsaným podtitulem: Natřít to chlapům, je obrovským šlápnutím do hnízda zmutovaných veverek. A možná že film o těch veverkách by byl koukatelnější. Nemám ráda feministky, nemám ráda Nesvatbovou, protože neumí psát, nemám ráda rádoby cynismus, nemám ráda děvky a nemám ráda, když někdo považuje tento pohled na ženy na klasický nebo normální. Fuj film a ještě víc fujkovně natočený!
Pohádkář (2014): Macháček má rozdvojenou osobnost a my všichni z toho máme být na větvi. No nejsme. Milostný trojúhelník se nachází v každém druhém filmu a taky v každém druhém funguje. Pohádkář je ale tím prvním případem. Nedokážu odhadnout jestli za nepochopitelný a skákající děj může knižní předloha mágyně Nesvadbové nebo Epsteinův scénář, každopádně výsledek je kronikou umírání jednoho českého kanečka (a jak znám čecháčky, hodně lidí se v tom shlédlo). Pro mě krásný a vytrvalý výkon Jirky Macháčka nestačí na to, aby překonal tu hrůzu, která tímto filmem nenápadně proplouvá, aby se na konci změnila na cucrkandlový paskvil, co nemá nic společného ani s krimi a ani s komedií. Opět vedle jako ta jedle.
Kategorie 5. – Artové pokusy s nulovým výsledkem
RYTMUS sídliskový sen (2015): Pro fanoušky Patrika „Rytmuse“ Vrbovského musí být tenhle film splněným snem. Pro nás ostatní je to však hodně ubohoučký pokus vykřesat peníze, kde se dá a u toho si ještě parádně zaraPÍČkovat. Koncept však naznačoval, že půjde o dokument. Dokumenty, jak víme, přinášejí nové poznatky a ukazují věc, osobu či událost z určitého pohledu. Tento dokument nenabízí nic kromě Darinky Rolincové, Rytmuse a jeho kámoše, jací jsou nechutní pozéři a strašní králové Ghetta. Fakt creepy, až je mi z toho zima na dušičce. Česká kina si tohle vážně nezasloužila!
Donšajni (2013): Pana Menzla si neuvěřitelně vážím. Nevím, zda byl v době natáčení tohoto filmu pod vlivem LSD nebo přímo posedlý Ďáblem zmaru, ale výsledek poukazuje minimálně na jedno z toho. Oscarový režisér, hvězdné obsazení, téma také není k zahození, tak proč je film tak nevýslovně nijaký, až přinášející smutek nad koncem kariéry slavného člověka? Starý pán má rád pohled na hezké slečny s hezkými prsy, ale stačí to na 102 minut? V žádném případě ne! Ještě mě k tomu napadá, že se třeba taky chtěl zapojit do zmíněné soutěže mezi českými filmaři: Natoč horší film, než Kameňák a vyhrál jsi… A ještě vlastně pár slov o obsahu: je to film, který se zabývá vztahem k ženám.
Příběh z periferie (2012): Vesmírná halucinace z malého českého rybníčka vytažená, pod taktovkou jakéhosi Hřiba, který ani předtím a ani potom neměl co dočinění s filmovým průmyslem. Hudební film o jedné nerozhodné slečince postrádá cokoliv, co by měl správný film mít. V první řadě tedy napínavý nebo alespoň nenudící děj. O hereckých výkonech nemůže být ani řeč, hlavní hrdince nevěřím ani jméno a ani to, že nepochází z planety Ztráta soudnosti (a ta vážně existuje, žije na ní dost lidí a většina z nich jezdí pražskou MHD). V poslední řadě toto hudební cosi (z duše se mi příčí nazývat to filmem) postrádá hudbu. Hudba tam totiž jen tak je. Nic nevyjadřuje, nepodtrhuje dramatické okamžiky, protože tam žádné nejsou, nikdo si nezpívá a tak se ptám? Proč hudební a proč film? Další z adeptů na spálení a desinfekci.
Poslední výkřik (2012): Kriminální, hororový příběh z malého českého městečka a malé české školičky je veskrze amatérským odpadem, který se jako odpad dokonce i tváří. Někteří budou namítat, že i sračko-film jest uměním, stejně jako např. Sharknado, ale já si to nemyslím. V tomto žebříčku prostě útvar podobného typu nemůže chybět, přestože pozorování skalních útvarů druhohor by byly jednoznačně přínosnější! Neexistuje výraz, který by vyjadřoval celkovou trapnost, nesmyslnost a ubíjející zdlouhavost Posledního výkřiku. Tady bych to ukončila.
Kategorie 6. – V jednoduchosti není krása
Vy nám taky, šéfe (2008): Tak a jsme u jednoduchých příběhů, které se vyznačují především tím, že nečekáte nic velkého a ani hlubokého. Chcete si prostě jen tak pustit film, u kterého se nemusí přemýšlet. Ostudou ovšem je, když někdo nepřemýšlí ani u tvorby takovýchto snímků. Příhody geniálního podnikatele, který chce lehce přijít k ještě více penězům, je trpkou připomínkou unylosti českých filmů. Utrpení nevkusné a hloupé, herci mizerní, zápletka průhledná. Človíček, který se zabýval komparsem, by měl dobrovolně spáchat rituální profesní sebevraždu a šetřit už tak hodně namožené oko divákovo. Prý pro komerční publikum… Takže to měl být jako návod? Aha…
Experti (2006): Teen „komedie“ to jako fakt nemůžu. Začalo to s Rafťáky, šlo to přes hrůznou podívanou v podobě Panic je nanic a končí to filmy jako jsou Experti či Bastardi. Fandím a držím palec všem, kteří se vydrželi koukat až do konce. Já tedy ne a tak vám o ději moc nepovím. Možná proto, že první polovina skoro žádný děj nemá. Kryštof Hádek, který z neznámých důvodů propůjčil svoje jméno a tvář tomuto odpadu, nezachráňuje nic a tak mě u filmu už nic dalšího nemohlo udržet. Zbytečnost level 180.
Poslední plavky (2007): Letní komedie o rybářích, obr rybě a jednom opuštěném bufetu. To je vše, co jsem si po shlédnutí odnesla. Ptáte se, zda to není málo? No jistě, že ano. Petra Čtvrtníčka i jeho humor mám celkem ráda, ale na celovečerní film je to zoufalé. Závěr se sumcem je jako vystřižený z katastrofického filmu o útoku mimozemské civilizace jen s drobným rozdílem… Pořád jsme u rybníku. Ztráta soudnosti českých tvůrců a bezedné dno filmového pekla kráčí ruku v ruce právě v tomto snímku. A i režisér Krajňák se nám asi zapojil do té malé soutěže: Natoč horší film, než Kameňák a vyhrál jsi! By mě zajímalo, jaká je hlavní cena. Když to tu tak vidím, natočit kravinu zvládne asi úplně každý.
Kategorie 7. – Rodinný humus na entou
Jak se krotí krokodýli (2006): Etzler a Poledňáková. Tohle duo je asi to nejhorší, které se kdy v této zemičce urodilo. Děj, nemastný a neslaný, vypráví osudy jedné rodiny a spousty vedlejších, nedůležitých a lehce otřepaných stereotypních postav. K čemu to bylo? Nebylo lepší zůstat u trhání velrybích stoliček (i když i to pro mě bylo nevýslovné utrpení) a nekrotit krokodýly? Není to vtipné, paní Poledňáková! Pokud máte IQ vyšší než 50, není to ani snesitelné. V tomto filmu navíc hrají děti, což nesnáším ze všeho nejvíc, protože jen ječí, brečí, ječí, brečí a máte prostě chuť je majznout lopatou (nebo alespoň dětskou lopatkou), ale ono to nefunguje! Jsou tam pořád a pořád ječí a hned poté vyleze na scénu Bára Štěpánová. Ostuda rodinných komedií po česku.
V peřině (2011): Když už tedy máme tu technologii, tak jí zákonitě musíme využít pro každou sebevíc trapnou příležitost. Přesně takhle vznikl muzikál V Peřině, který nám F. A. Brabec naservíroval ve 3D podobě. Jediné, čeho tím docílil, je mučení ve 3D. Prvních třicet minut si dáme lehkou zahřívačku v podobě palečnic a španělské botičky, pak se do toho trochu opřeme a natáhneme diváka na skřipec, no sakriš, to nám to jde, a pak nakonec, když už si myslíte, že je po všem, autor vytáhne šibeniční kolo a pěkně nám do něj naplete všechny končetiny. Chcete se zabít? Není vám to dovoleno! Kino je zavřené, nouzové východy zavalené sutinami a z plátna pěje Lucka Bílá. Kýč jak bič, který odpadem není jen kvůli té Brabcově kameře.
Kovář z Podlesí (2013): Animovaná fantasy s ne tak opilým Bolkem v hlavní roli, to zní přesně jako TEN druh filmu, který vyhledávám. To jsem ale zapomněla, že je to film český a tak jsem očekávala průměrný snímek, který mě neurazí a ani nenadchne. Bohužel, film mě zcela vážně urazil. Urazil mojí schopnost očekávat cokoliv od jakéhokoliv filmu, urazil i klasického diváka českých filmů, urazil všechny vlastence a pohřbil naše naděje kamsi pod pláštíky houbových víl (nebo co to bylo za kravinu). V pohádce jde o záchranu milované ženušky. Není sice princezna, ale nevadí to ani veverkám a ani drakovi (…). Zase tu máme nějaké ty podprahové signály, že zlo není zlo a dobro není dobro. Kéž by tohle věděl i sám autor. Pak by se podobné filmy netočily a já jsem mohla psát jen o těch kvalitních. Bod do plusu za hezké prostředí, jinak by Kovář mával pekelnickému dnu pěkně zespoda.
Přidám vám ještě jeden poklad filmového dna, tentokrát od sousedů ze Slovenka, abyste si nemysleli, že jsme v tom sami samotní!
Socialistický Zombi mord (2014): Festivalový horor s všehovšudy deseti postavami nás zavede do alternativní minulosti. Za komunistické éry se do ovzduší dostal jakýsi plyn, který se usadil v blízkosti školy a nakazil všechny kolem Zombíckým virem. No super. Teď stačí jen navléknout pár komparzistek do kostýmu školačky (lze zakoupit v každém lepším Sex shopu), dát jim do ruky motorovku a jde se na věc. Potoky krve tečou po stěnách učebny biologie, úchylný školník by si rád ohmatal kočenky, předtím, než je zkonzumuje a sovětská armáda s tím nic nenadělá. Nemůžu se rozhodnout, zda je tento film úplným a naprostým odpadem nebo geniálním dílem, které je tak hloupé, až je chytré. Posuďte sami!